A je po všem

Myslím, že takhle se cítí většina z nás. Odložili jsme povětšinou roušky, vracíme se k normálu nebo něčemu, co se normálem tváří, nebo děláme nějaké změny, ke kterým nás karanténa přivedla, sčítáme ztráty a zisky a jsme z toho všelijací rozpačití.

Pojďme teď nechat stranou úvahy nad tím, co se má nebo mělo dělat jinak, nakolik je vše mediální a politická manipulace, a zůstaňme chvilku sami se sebou.

Mnozí z nás v době, kdy vše vypadalo temně, prožili různé druhy strachu – někdo o sebe, jiný o své blízké, o svoje bezpečí, někdo, že se nevrátí jeho svoboda v plné míře, další zase zažíval existenciální nejistotu.

Vše se začíná usazovat a strachy pomalu nebo i rychle mizet.

V každé krizi se ale skrývá veliká šance, kterou je dobré nepropásnout. Tyhle strachy do nás nevešly v okamžiku vyhlášení nouzového stavu. Ty tam byly pořád, jen čekaly na dobu, kdy se budou moci projevit. Mohou pocházet z našeho raného dětství, ale častěji třeba od našich předků, kteří prožili války, různé katastrofy, hladomory a podobně.

Většinu času o nich nic nevíme, ale ony přesto řídí naše životy, naše rozhodnutí o tak zásadních věcech jako s kým budu žít, kde budu žít a jak budu žít. Převlékají se do rozumných a racionálních argumentů a nedovolí nám, abychom skutečně žili životy, které bychom si přáli.

Většina lidí se mylně domnívá, že jejich strach byl spojený s danou situací a teď už je pryč. Nic není dál od pravdy a v ničem se neskrývá větší šance než v okamžiku krize. Tam se naše potlačené obavy ukáží v plné síle a je možné vytrasovat jejich původ, ať už patří nám nebo nějakému našemu předkovi. O tom pojednává celá vědní disciplína s názvem epigenetika.

Nenechte si ujít tuhle velkou šanci. Pokud se v době koronavirové ukázaly nějaké strachy, položte si jednu otázku:

Jakým způsobem tento strach latentně ovlivňuje můj život i mimo tuto krizi? Jaká rozhodnutí dělám pod vlivem tohoto strachu?

A najdete-li něco, co ve svém životě něco, s čím už se nechcete vláčet dál, šup pro procesu. 😊