Je stav míru spirituální bypassing?

Ano i ne.

Kdy ano a kdy ne?

A proč?

***

Nejprve je nutné si definovat,  co znamená spirituální bypassing.

Znamená to nevědomé využití nějaké duchovní techniky nikoliv k sebeuvědomění a dosažení vnitřní celistvosti, ale k potlačení něčeho nepříjemného, především určitých emocí. Většinou se jedná o strach či vztek, ale může jich být celá řada.

Existuje tedy také falešný pocit míru a klidu dosažený tím, že se v podstatě odpojíme od svého těla, svých pocitů a odlétneme do krásných duchovních (nebo pohádkových či fantazijních) světů.  Je to velice účinný kompenzační mechanismus, který mnohým lidem bez nadsázky zachránil život. Není na něm tedy nic špatného, až na to, že je to pouhý kompenzační mechanismus, nikoli pocit skutečného a trvalého míru. Je velmi vratký, odděluje nás od ostatních (kteří pořád chtějí něco řešit, bože!) a také od nás samotných, našeho těla, našich pocitů, našeho "já".

V této situaci se samozřejmě takováto kompenzační strategie může aktivovat, opět konstatuji, že je úplně v pořádku. Pro mnoho lidí je to teď způsob, jak celou tuto situaci zvládnout, a zaslouží si hluboký soucit a pochopení. Má stejnou funkci, jako když někdo ve snaze uniknout strachu hledá informace nebo když to "jde vyběhat".

Skutečný hluboký a trvalý mír je nicméně úplně jiné podstaty.

Umožňuje nám pevné sepjetí s tělem, okolním světem, s přítomným okamžikem, ať už  je v něm přítomno cokoliv. Dokáže obsáhnout jakékoliv emoce, je prostý posuzování a jeho podstatou je hluboká láska ke všem bytostem.

Skutečný vnitřní pokoj je kvalita našeho Zdroje, není to tedy odpojení od pocitů, ale zahrnuje v sobě celou řadu pocitů, například soucit, bezpodmínečnou lásku, ochotu otevřít se bolesti druhých a dokonce i schopnost říci jasné NE.

I ten nejpragmatičtější člověk dokáže tyto dva stavy od sebe rozeznat, protože to prostě vycítí.

V rámci Cesty  jsme se (na)učili otvírat se všem emocím, přestat používat jakékoliv kompenzační mechanismy a skutečně a opravdově cítit. Díky své vlastní zkušenosti jsme ale poznali, že otvírá-li se člověk emocím a nelpí na nich, dovedou ho do stavu vnitřního pokoje a prožitku Zdroje. Někdy se tento faktický a jednoduše znějící popis změní doslova v boj o život, tak to někdy vypadá, tak je to někdy prožíváno a rozhodně to nemá nic společného se spirituálním bypassingem. Je to ale přímá cesta k vnitřní svobodě a vnitřnímu míru.

Já osobně jsem se naučila zásadně nejednat z emocí. 

Nechápu, k čemu by to bylo dobré, když člověk jen tak mimochodem během tohoto ponoru zjistí, že vlastně ty emoce tam byly mnohem dříve než situace, která je jen probudila ze spaní.

Když tedy cítím, že ve mně nějaká situace vyvolává silné emoce, nejdříve se jim otevřu a plně je prožiju. A teprve z vnitřního klidu a pokoje jednám, pokud je to vůbec potřeba.

Někdy totiž i potřeba konání může být spirituálním bypassingem.

A skutečné, soucitné bytí tou největší pomocí.

Jak se k němu "dopracovat" napíšu zase příště.