Jeden konejšivý

Vy, kteří mě sledujete delší dobu, víte, že jsme před několika lety měli maringotku.

Bez vody, elektřinu později na pozemku, ale nikoli uvnitř.

Kadibudku na zahradě.

Nikdy v životě jsem nebyla šťastnější než tehdy tam.

Osud nás časem zavál jinam, přeci jen potřeby tří rostoucích dětí vyžadují trochu jiné stimuly.

Ale od té doby vím, že až zestárnu, do něčeho podobného se vrátím.

Nemusí to být takový hardcore, ale když bude, nevadí.

Nebojím se, protože jsem si prožila, kolik radosti, blízkosti a štěstí se v tom našem malém prostoru urodilo.

Ty nejprostší věci jako oheň v kamnech. Voda, jíž se neplýtvá ve splachovacím záchodě. Tma, když se setmí. Blízkost. Vyprávění.

Těším se, až všechno cíleně zpomalím.

Až budu žít s přáteli z říše bylin, zvířat, kamenů, živlů.

Budu stará, divná a moudrá.

Doufám. :-)

PS: Jednou za čas se podívám na dokument o Bylinkové Juliettě a sním o svém stáří. Odevzdávám potřebu vědět, rozumět, mít názor a prognózu. A vím, že ať se stane cokoliv, o to nejhlubší nemůžeme přijít, když to sami neodevzdáme. Svoje lidství. Své otevřené srdce, hojivé ruce, blízkost a vědomí, že je o nás v každé situaci postaráno.