Jeden plný naděje

Před časem jsem byla v Praze a vracela se noční ulicí do hotelu. Míjela jsem jakýsi podivný a nevábný útvar, který byl zároveň reklamní plochou, pouličním osvětlením a lavičkami, které nezvaly k posezení. V té nehostinné betonové změti jsem zahlédla jakýsi pohyb, a tak jsem zbystřila. Že by někdo na té lavičce přeci jen seděl? Nebo snad nějaký pták?

Když jsem přišla blíž, poznala jsem, že to je stromek. Malý javůrek. Vyrůstal z průrvy v betonu a třepotal se ve větru. Brzy mu to tam bude malé nebo ho někdo vypleje.

Ty už tady dlouho nebudeš, blesklo mi hlavou.

A okamžitě mě zalila vlna poznání, lásky a dojetí. Co na tom? Ten javůrek zkrátka poroste naplno do svého posledního dne, ať už přijde zítra v podobě pracovníka komunálních služeb, nebo za pár týdnů v době veder a ničivého sucha nebo třeba až za pár let, až budou (doufám) tuhle obludnost bourat.

Každý den je tady na Zemi život v plném rozpuku, „plevel“ na zahrádkách neúnavně vyráží, všechno se množí a začíná znovu a znovu, přestože žádná živá bytost tady nemá své jisté. Ani rok, týden, ani den, dokonce ani hodinu.

Tenhleten stromek naštěstí nemá mysl, která by vytvořila dojemný příběh o těžkém osudu poblíž pražské magistrály a promarněném životě. Prostě žije. Den za dnem, v přítomném okamžiku, vytváří krásu a přináší život do šedé podprůměrnosti kolem sebe.

Můžeme se od něj učit. Nezáleží na tom, kolik času nám zbývá a kam nás život zrovna popostrčil. Můžeme být vděčností a krásou a požehnáním, ať jsme kdekoli. Už jen tím, že máme vůli a odvahu žít v plnosti bez ohledu na prognózy nebo prostředí, které nás obklopuje.

Krásný život ti přeji, můj jednonohý bratře. :-)