Jedna kacířská

Možná se mnou nebudete souhlasit, možná mě dokonce prohlásíte za kacířku a znesvětitele vánočních tradic, ale letošní advent je pro mě ten nej.

A to proto…

protože…

Můžu to vůbec říct?

Prostě proto, že nejsou žádné besídky.

A už je to venku.

Žádná školní, hudební taneční, družinová ani jiná besídka.

Vím, že to všichni myslí dobře, ale už jen tím, že jsou tyhle akce umístěny do doby adventu, to značně omezuje jejich repertoár.

Vzhledem k tomu, že mám tři děti, jsem loni byla na pěti! vánočních besídkách. Vypěstovala jsem si alergii na všechny vánoční koledy a další písně a hvězdičky, stromečky a andílci ve mně probouzeli nebývalou vlnu agresivity.

Všechny ty kýčovité, ale i vkusné a milé adventní akce mi narušují to, po čem doopravdy toužím, a to je zalézt do ticha, zapálit svíčky, co nejméně se vydávat mezi lidi a co nejhlouběji tenhle čas prožít.

A ještě jeden kacířský dovětek. Nikdy jsem moc tuhle besídkovou tradici nechápala, byť jsem jako dítě byla na nejrůznějších koncertech a vystoupeních pečená vařená. Moje děti mě na pódiu moc nedojímají, mnohem raději než básničku nazpaměť je vidím prožít něco skutečně jejich, co vychází z nich samotných a přítomné chvíle. Advent – to je pro mě adventní spirála, společné putování do vlastního středu, a pak už jen ticho a čekání, jestli nám to světýlko, které pro které jsme se do středu vydali, nevyhasne…