Jedna terapeutická o síle rodu

Nevím, kdy je možné, aby terapeut začal sdílet nějaká obecně platná moudra – zda má k tomu vůbec kdy dostatek zkušeností a nadhledu. Každý z nás si také přitahuje jiný typ lidí, kteří jej navštěvují, a ať chce nebo nechce, sleduje životní realitu skrze své osobní filtry, takže o nějaké objektivní pravdě asi není možné hovořit nikdy. Většinou tedy sdílím spíše jednotlivé příběhy, už proto, že na druhé straně sedí také jednotlivec a možná je tenhle individuální příběh určený právě pro něho.

Dneska si ale troufnu na jedno zobecnění, protože je pro mě tak křiklavě jednoznačné, že jsem vždy naprosto konsternovaná.

Kdokoli prochází jakoukoli duchovní cestou, která vede skutečně do hloubky a je poctivá a pravdivá, jistě mi potvrdí, že ji doprovází mnoho zvláštních náhod, které někdy nelze nazvat jinak než zázrakem. Díky povolání, které mám, je vlastně velmi snadné žít ve vědomí, že jsem vedená, opečovávaná a milovaná, a neztrácet naději, protože tyto zázraky zažívám denně. Každé setkání s moudrostí našeho nitra je injekcí naděje a já jsem na této dávce dobrovolně a ráda závislá.

Protože za mnou lidé jezdí povětšinou z velké dálky, stane se občas, že přijedou na terapii ve dvojici s tím, že každý jí samozřejmě projde sám. Jedná-li se o manželský či partnerský pár, vždy to doposud byly dva odlišné procesy, které neměly mnoho společného. Několikrát se mi však stalo, že přijela matka s dcerou nebo sestry. V tom případě jejich terapie vykazovala takové podobnosti, že jsem nestačila žasnout. Kdo proces Cesta znáte, víte, že společně s nějakým průvodcem, kterého si člověk sám zvolí nebo jej ve svém vnitřním prostoru sám uvidí, doputuje k buněčné vzpomínce, v níž došlo k potlačení emocí, vzniku traumatu a/nebo přijetí pro život ne úplně příznivých přesvědčení. To, kam se tedy v terapii člověk dostane a co v ní řeší, není vůbec v mé režii a nesmím to nijak ovlivňovat. Vlastně to nemůže až tak docela ovlivnit ani člověk sám, protože během procesu na něj vzpomínka vyskočí zcela spontánně. A ačkoli neměly čas ani prostor mezi terapiemi cokoli sdílet, přesto se ve VŠECH případech stalo, že rodově spřízněné ženy měly téhož rádce (velmi konkrétního, třeba společné zvíře nebo zemřelého člena rodiny) a dostaly se do velmi podobné, ale nezřídka i do zcela TOTOŽNÉ traumatické vzpomínky. Je nepopsatelné být svědkem toho, jak se jedna těžká životní situace zvědomuje různým lidem a z různých pohledů a různého prožívání téhož dochází k pochopení a přiblížení a mnohonásobnému odpuštění. Při takovýchto procesech mi jde mráz po zádech a mám neodbytný pocit, že tady ve vesmíru je síla, která velmi podporuje naši vrozenou potřebu hledání a nalezení svého středu. A probudí-li se touha po léčení a uzdravování v rámci rodu, potom se výsledek nesčítá ani nenásobí, ale jako exploze lásky a rodové síly boří hranice, proniká mimo vymezený prostor a čas. Nevím, jestli mi kdy bude dáno plně pochopit, co se děje, když do individuální touhy po uzdravení a probuzení vstoupí síla rodu, ale domnívám se, že to navždycky zůstane Tajemstvím. Bytostně však cítím, že ačkoli bychom se někdy nejraději od své rodiny odstřihli a neměli s ní nic společného, ve skutečnosti jsme právě tímto poutem svázáni s těmi, kdo nám mohou na naší cestě nejvíce pomoci. Tyto vztahy jsou posvátné a požehnané. Využijme toho.