Jedna uspávací aneb Další pocta mým největším učitelům

Největší dar, který nám malé děti mohou dát, je jejich bdělá přítomnost.

Avšak člověku, který většinu času není bdělý ani přítomný, to může úplně uniknout, takže tento článek věnuji našim velkým malým učitelům schopným přepínat se v okamžiku do radostného TEĎ navzdory nevědomým a leckdy úmorným hrám nás dospělých.

Většina z nás, možná my všichni, máme ve své hlavě hlas, někteří i více hlasů, které komentují dění ve světě, v němž žijeme, na základě různých programů, které jsme převzali od své rodiny, ze školy, kultury či celého lidství. Tyto programy pro nás filtrují realitu, takže každý z nás prožívá tutéž situaci trochu nebo diametrálně odlišně. Jak trefně říká Eckhart Tolle, ten kdo o sobě tvrdí, že žádným vnitřním monologem netrpí, je sám tímto hlasem v hlavě. :-)

Když člověk hlas ve své hlavě uslyší, má napůl vyhráno. Když totiž tento hlas v sobě objevím, mám velikou šanci poznat, že to nejsem já. Mám možnost odstupu, kdy se mohu rozhodnout, jestli budu tomuto hlasu naslouchat, jestli mu uvěřím, nebo ne. Mám možnost zkoumat, odkud tohle nebo tamto přesvědčení pramení a jestli mi v životě slouží, nebo ne.

A jakou roli v tom všem hrají naše děti?

Nějakým záhadným způsobem nás stavějí do situací, které se leckdy zdají být nad naše síly. Ve chvílích největšího vyčerpání se vehementně dožadují naší pozornosti, když toužíme po tichu, jsou nejvíce hluční a pokud si myslíme, že klid a pohoda jsou podmínkou životního štěstí, tato neúprosná logika nám přihraje velice hašteřivé protihráče.

V těchto okamžicích se většinou my dospělí propadáme do hlubokého nevědomí. I my, duchovní poutníci a hledači se leckdy nestačíme divit, co vychází z našich úst, případně kam dopadla naše ruka. Rozjíždí se kolo utrpení poháněné výroky typu „Ty nikdy…“, „Já vždycky…“ a dlouhé vnitřní nebo hlasité monology o našem chmurném osudu.

Jak dlouho mi při mých divadelních představeních trvalo, než jsem zjistila, že děti jsou kdykoli připravené všechno nám odpustit a mít z minuty na minutu legraci. Že pokud tato představení nejsou příliš bezcitná a nastává po nich aspoň trochu sebereflexe z naší strany, neobtěžují naše životy soudy o naší vlastní pokroucené podstatě, naopak jsou kdykoli připravené uvidět v nás ty dobré, laskavé a milující rodiče, kterými ve skutečnosti jsme.

A taková vzpomínka na závěr – duchovní prožitky a záblesky mě provázely odjakživa. Ale vědomé poznání, co to vlastně je život v přítomnosti, přišlo až s narozením mých dvou posledních dětí. Vždycky jsem nesnášela uspávání. Hlas v mé hlavě říkal, že je to hrozná ztráta času, kolik jiné práce bych mohla udělat, případně bych konečně mohla zasednout a věnovat se zaslouženému odpočinku. Takže jsem uspávání přenechávala manželovi nebo ho nějak protrpěla, přičemž délka uspávání  byla přímo úměrná míře mého utrpení. Potom jsem vyslyšela výzvu Eckharta Tolleho, abychom beze zbytku a snahy o odpor prožili každý okamžik s přijetím toho, co je. Po vzedmutí vlny nevole, která se přihlásila poté, co jsem odložila knihy a rozhodla se během uspávání nedělat opravdu NIC, jsem zahlédla ty nádherné přítomné oči mých dětí. Oči, jejichž jas ještě není zakalený desítkami příběhů o křivdách, vinách, kterými leckdy žijeme my dospělí do té míry, že nám přítomný okamžik zůstane zcela zastřený. Znenadání mě polila vlna rozkoše, blaha a nevýslovné lásky. Každé uspávání se stalo duchovním cvičením. Každé uspávání se stalo setkáním dvou bytostí. Jasný a čistý pohled dětí je okamžitým transportérem do Věčnosti.

(2015)