Jsem, která jsem

Poslední dobou je pro mě velmi náročné se představovat.

Kdo vlastně jsem?

Po obrovské, patnáctileté transformaci, kdy ode mě odpadával jeden příběh za druhým, jeden program za druhým, všechna lpění a vše, s čím jsem se identifikovala, je pro mě najednou nesmírně těžké to pokojné, vděčné a blažené Bytí v sobě nějak definovat.

Spisovatelka? Napsala jsem jednu knihu a další napíšu pouze tehdy, když k tomu přijde vnitřní impuls.

Překladatelka? Přeložila jsem jedinou knihu a další přeložím pouze tehdy, když s ní budu hluboce souznít.

Tlumočnice? Tlumočím jen to, co mi dává smysl a je v souladu s mou životní cestou.

Lektorka? Terapeutka? Průvodkyně? V kalendáři mám termíny seminářů, kruhů, individuálních sezení, ale jednou může přijít okamžik, kdy mě Život zavolá na jiné místo a k něčemu úplně jinému.

Matka? Ano, mám tu čest doprovázet tři svébytné duše, ale nijak mi nepatří.

Manželka? To slovo jsem nikdy nepoužila.

Daleko víc začínám vnímat sebe samu jako děj než jako něco statického. 

Jako sloveso, spíše než podstatné jméno.

Biblické IVHV se překládá jako Jsem, který jsem. Někteří teologové toto Boží jméno vykládají jako Budu, který budu.

Myslím, že tomu pomalu začínám rozumět, jak tomu jen omezená lidská bytost rozumět může.

Jsem, která jsem.

A budu, která budu.

Minulost nade mnou už nemá moc a budoucnosti se nebojím.

To je tak všechno, co o sobě mohu poslední měsíce říct.

Bojíme se, co z nás zbude, když sebe sama ztratíme.

Nic.

Nádherné, milující, milované, blažené nic.