Jsem vděčná…

… za dar, který je penězi nevyčíslitelný.

Díky svému povolání denně vídám lidi, kteří si sundávají masky, obracejí se z racionality mysli do svého nitra.

Nic z toho by nebylo možné, kdybych si já sama dělala distanc v roli terapeuta.

Není možné hrát role a přitom vybízet druhé, aby ty svoje hrát přestali.

A tak se moje dny skládají k sobě jako vzácné perly z opravdových, niterných lidských setkání. Na začátku cizí člověk, naše rozloučení však málokdy proběhne bez objetí. Zvláštní druh pouta se vytváří v takto hluboké práci.

Někdy společně s člověkem, který se mnou sdílí svoji bolest, pláču. Ne, že bych ho litovala, proč taky, když je právě na cestě ke svobodě? Pláču z vděčnosti, že toho můžu být součástí a že jsem mohla nahlédnout za personu, kterou ukazujeme světu. Odtud se rodí moje láska ke všem lidem. Z vědomí, že čím ostražitěji střežená maska, čím nablýskanější fasáda, tím větší a pečlivěji skrývaná bolest je za ní.

Povím vám o jednom takovém setkání, které bylo pro mě nejintenzivnější. Odehrálo se totiž s miminkem.

Byla jsem požádána o to, abych provedla rituálem zavinování jednu velmi krásnou a vědomou ženu ve velmi láskyplném a vědomém vztahu. Použití tohoto rituálu je široké, ale většinou se provádí po ukončení šestinedělí k uzavření období těhotenství a porodu a uvádí ženu do role matky. Tato žena si přála uzavřít a doléčit svůj vlastní porod, přestože ona sama již byla čerstvou maminkou. V jednu chvíli se této ženě zvědomila bolest z toho, že se necítila přijímaná a vítaná svým tatínkem. Přála si prostřednictvím mužské energie svého partnera dosytit chybějící přijetí a lásku. Ano, i tohle se může ve vědomých vztazích dít, ale podmínkou je, aby to bylo vědomé rozhodnutí obou partnerů a nikoli potlačené impulsy z nevědomí. Žena si v objetí svého milovaného muže prožívala svoji bolest a svoje uzdravení a vedle leželo jejich asi půlroční miminko. Otevřené jako všechna miminka. A do té doby spokojené miminko samozřejmě nacítilo emoce své maminky a začalo natahovat. Posadila jsem se k němu, dívala se mu do očí, dotkla se temene jeho hlavy a vědomě vyzařovala pocit bezpečí. Okamžitě přestalo plakat a my zůstali dlouhé minuty v tomhle spojení. Byla jsem v úžasu nad moudrostí, citlivostí a nádherou toho stvoření a cítila jsem obrovskou vděčnost, že mohu být součástí něčeho, co považuji za naprostý ideál – vědomí partneři, kteří si navzájem pomáhají uzdravit svá zranění, i pro své děti, které zažívají své rodiče v otevřenosti, v níž je současně přítomna bolest i obrovská láska. Lidství ve své nejhlubší podstatě.

My dospělí si mnohdy myslíme, že bychom měli své děti chránit před svými pocity. To ale vytváří jen bariéry a chlad a spoustu neporozumění.

NIC na světě není cennějšího než skutečné lidské propojení, ve kterém je přítomno úplně vše včetně naší zranitelnosti a slabosti.

Moc si přeji, abychom největším darem sobě navzájem byli my sami, ve své podstatě. Bez rolí, masek, strategií, očekávání, požadování…

Krásný, požehnaný a radostný advent!