Jsou emoce opravdu tak nebezpečné?

Dnes jsem na internetu narazila shodou okolností na dva články, které pojednávaly o škodlivosti některých lidských emocí. Východiskem, které nabízely oba články, byla práce s emocemi tak, abychom necítili ty ohrožující a naladili se na ty pozitivní, léčivé. Každý, kdo někdy s emocemi v tomto duchu pracoval, může potvrdit, jak těžká je to práce. Stačí špatný den a naše snaha přijde vniveč. Všechno naše laskavé domlouvání, ovládání, soucit a trpělivost jsou pryč a z nás je v mžiku běsnící uragán nebo uzlíček nervů nebo bůhvíco ještě. Musíme se prostě příště víc snažit – více meditovat, dbát na psychohygienu a řešit problémy, dokud tolik nepálí…

Je tu ale ještě jedna možnost. Možnost, která je známá od věků, ale téměř nikdo ji nevyužívá. Je to poznání, které stojí za protiklady, a proto nesoudí, zda jsou emoce dobré, nebo špatné. Emoce jsou prostě emoce a nic víc. Žádná z nich nemá sílu nám uškodit – škodlivý je jen náš nevědomý přístup k nim, kdy se jimi v našem životě necháme ovládat, na jejich základě vytváříme příběhy, kterým věříme, nebo je naopak potlačujeme tak, aby ani náznakem nepronikly do našeho vědomí. Emoce vznikla ze slova emovere – což mimo jiné znamená pohnout. Takže emoce hýbou světem – ty projevené, a o to více ty neprojevené. Můžeme ale udělat pokus a emoce vědomě prožít – jako něco, co patří nám a nikdo jiný za naše prožívání není zodpovědný, ale zároveň jako něco, co je možné bezpečně prožít a přijmout, protože kořen těchto emocí je možná v dávné minulosti, kdy jsme třeba i měli plné právo se takto cítit, ale nebylo nám to dovoleno nebo umožněno. Pokud emoce prožijeme s plným vědomím a v přijetí, je to sice bolavý proces, ale velmi brzy zjistíme to, co jsme věděli jako malé děti. Emoce se jmenuje emoce ne proto, že by nutně musela hýbat námi. Ona hýbe sebou a vytvoříme-li ve svém vnitřním prostoru dostatek bdělého přijetí, projde námi tak rychle, že se zpětně podivujeme, před čím jsme to vlastně tak moc utíkali. Ať už je to strach, vztek nebo třeba naše vlastní zranitelnost.

A ještě jeden bonus tenhle přístup má – když nedělíme emoce na dobré a špatné, nemusíme se v životě až tak moc snažit někým nebo něčím být. Naší jedinou povinností je být autentický a pravdivý. Nejen že je tahle cesta nejkrásnější ze všech cest, je také odpovědí pro všechny, kdo říkají, že se sami sobě ztratili. Že nevědí, kdo jsou. Že nežijí svůj život. Svůj život můžeme začít žít jen tehdy, když za něj převezmeme zodpovědnost a přijmeme všechny dary i omezení, které jsme dostali do vínku. A přijetím našich vlastních emocí se nám otvírá cesta do našeho nitra. Emoce jsou největším darem, který od Přítomnosti dostáváme. Půjdeme-li v jejich stopách zpětněběžným chodem, dostaneme se k podstatě. Přijdeme domů.

(2016)