Kdo jsem?

Tak se mi zavřely všechny semináře i ženské kruhy, lidí, přijíždějících na terapii výrazně ubylo, zato přibylo hladových krků a potřeb mých nedobrovolných domškoláků.

Upadla jsem do takové zvláštní strnulosti a otázky, co dál.

Čekat, až se to přežene?

Druhou, třetí, čtvrtou vlnu?

Nebo se mám vydat jiným směrem?

Přerušit podnikání? Jít nabídnout své zkušenosti jinam? Ale co děti doma?

Práci průvodkyně ostatním na cestě k sobě celým srdcem miluji. Pevně a s důvěrou stát v pozadí a dovolit člověku rozkvést a rozzářit se. Vzpomenout si na vlastní světlo a vlastní moudrost.

A co je vlastně tou změnou, která se čeká ode mě, aby se tahle krize stala šancí a ne traumatem?

Nořila jsem se do svého nitra s otázkou, modlitbou, prosbou a najednou odpověď přišla.

Najednou jsem uviděla, že průvodkyní stojící klidně v pozadí jsem byla odjakživa. Vzpomněla jsem si na dopis od kamarádky, který mi napsala, když nám bylo 16 let. Že se mnou je nějaká moudřejší. A na stovky rozhovorů, ve kterých se lidé otvírali, protože cítili, že je nebudu soudit. Mluvili o klidu, který ze mě cítí.

Najednou jsem se znovu hluboce nadechla.

Není potřeba ničím se stát, protože tím už jsem.

A kdekoliv to bude potřeba, tam budu, a nemusím si dělat starosti, jak se to stane.

Jdu otevřít nádhernou knihu Život v tempu andante od Hany Pinknerové, uvařit si čaj s mlékem a prostě jenom být.

Radostí, vděčností a hlubokou modlitbou pro všechny živé bytosti.

Krásný den vám všem, moji milí, blízcí…