Kdo se bojí smrti?

Náš největší omyl je, že s vlastní smrtí se setkáme pouze jedinkrát v životě.

Na jeho samém konci.

A že to tak nějak budeme "umět" nebo že se to "stane" a čím míň na to budeme myslet, tím líp.

Opak je pravdou. Smrt je přítomná v každém našem výdechu, kdykoliv usínáme, dokonce asistuje i u našeho porodu.

Kdo se k ní neotáčí zády, tomu přináší do života nedocenitelnou podporu.

Tím největším darem, který s sebou tahle mocná, ale laskavá síla přináší, je svoboda. Paradoxní, že?

Vědomí smrti nás osvobozuje od strachu a přináší s sebou obrovskou dávku odvahy skutečně žít život, i kdyby z něj zbývalo jen pár nadechnutí.

A jak se od smrti učit?

Tady je pár mých tipů, kde se s ní můžete setkat a spřátelit:

1) V jádru našich nejhorších strachů

Hluboko, tam, kde se ukrývají naše nejhorší a nejděsivější strachy, sedí ONA a čeká, jestli se odvážíme přijít. V těchto místech je třeba být velmi pokorný - sem nechodíme s žádnými technikami, které naše strachy transformují, přetaví je v něco dobrého či pozitivního. Ne, sem se chodí se svými strachy pouze v úctě posedět a otevřít jim srdce. Pouze obyčejné BYTÍ se svými strachy otevírá bránu, kterou ONA střeží.

Před pár dny se mi ukázal strach, o němž jsem dosud neměla tušení. Strach z toho, že nic nemá smysl. Že svět se nikam nevyvíjí, nikam nesměřuje, že je tu jen pustý a prázdný chaos. Tři dny jsem s tímhle strachem seděla a poslední den, z ničeho nic, mě zaplavila tak obrovská vlna lásky, že jsem skoro ani dýchat nemohla. Ta láska s sebou přinesla tak obrovskou vlnu energie, že zcela rozvibrovala mé tělo, které se nakonec rozpadlo na milion kousků a zůstalo jen čisté bytí.

Smrt mi otevřela svoji bránu.

2) V jakékoliv situaci, kdy se rozhodneme udělat změnu a zavřít zadní vrátka

Znáte takové situace? Kdy víte, že něco musíte udělat, ale zároveň se bojíte, protože to není vůbec rozumné? Protože tím ztrácíte pocit jistoty, zabezpečení, ale zároveň je vám jasné, že takhle jen pomalu umíráte zaživa?

Kdy odcházíte ze vztahu, z práce, opouštíte dosavadní bydlení nebo dokonce způsob života?

ONA jde po vašem boku. A vedle ní ŽIVOT.

3) Když odcházejí naši blízcí

Dopřejte sobě i jim vědomé prožití jejich posledních chvil. Dovolte jim mluvit o smrti, spoluprožívejte emoce, které s sebou tohle vzácné období přináší, skutečně se potkejte, v bolesti, smutku, lásce i vděčnosti. Dovolte sami sobě prožít všechny emoce, které jejich odcházení s sebou přináší, včetně pocitů vzteku, bezmoci a zoufalství. Ale toho už se týká bod jedna. :-)

4) V rituálech

Pro mne je nejkrásnějším a nejhlubším rituál zavinování.

Hluboký prožitek absolutního ztišení, odevzdání se a rozpadu toho starého.

A čekání na to, co si můžeme tisíckrát říci, ale kdo to neprožil, neuvěří. A zde si to prožije každá buňka našeho těla - okamžik smrti je okamžikem transformace. Je to zastavení, ztišení, posvátné zadržení dechu před novým vykročením.

Smrt je, byla a bude.

Učí nás o naší pravé podstatě. 

Připomíná nám, proč tu skutečně jsme.

Že nemáme plýtvat časem, ale nemáme jím ani šetřit.

Seznamte se. 

Tady smrt.