Jsem přadlena

Před týdnem jsem byla pozvaná do Školy na Radosti, abychom tam společně prošli cestou vlny od jejího ostříhání až ke klubíčku.

Pro mě to byla úžasná dvě dopoledne, pro děti celých čtrnáct dní, kdy vlnu praly, barvily, česaly, plstily a pomáhaly s předením a skaním do finálního klubíčka.

V závěrečném kolečku se mě jedna holčička zeptala, zda mě baví moje skutečná práce, práce terapeutky. A tak jsem se svolením průvodkyň trochu povyprávěla, o čem je moje práce.

K mému obrovskému překvapení děti reagovaly s velikým zájmem a několikrát v kroužku zaznělo: To bych taky potřeboval. 

A já si s dojetím uvědomila, že právě tento přístup často odděluje děti od nás dospělých. Dospělých, kteří přeci mají všechno vyřešené a nepotřebují se už k ničemu vracet.

Hluboce jsem se sklonila před jejich upřímností a otevřeností a věřím, že jim to zůstane.

Že už konečně odstraníme z vědomých a otevřených lidí, kteří přicházejí na terapie, nálepky slabochů, ezolidí a lidí, co nemají žádné skutečné problémy, a tak se v sobě hrabou.

Život je jako nitka na kolovrátku. Někdy se při předení zamotá.

A víte, co jako přadlena musím udělat? Vrátit se zpět do místa, kde se nitka zamotala, rouno jemně rozvolnit a teprve potom mohu příst dále.

Jsem terapeutka.

Jsem přadlena.

foto: Lenka Střílková