Když o adventu přijde smrt...

Když k nám o adventu přijde smrt, přinese s sebou kromě bolesti a truchlení i nesmírně cenný dar.

Advent totiž nejsou vánoční firemní večírky ani školní besídky.

Je to ponoření se do tmy.

Temnoty, zániku a smrti.

S důvěrou, že i v té nejhlubší tmě září Boží světlo.

Že je tam naděje a láska.

A že ji můžeme vynést ze svého nitra do světa.

Nemáme skoro žádné cukroví a uklizeno už vůbec ne.

A co na tom záleží?

Už tolikrát jsme se sešli a skutečně spolu byli. Prožili sílu vzájemnosti, pomoci a podpory.

Když přijde do života smrt, není najednou kam spěchat.

A zrovna v tyto dny mi přišla do ruky nádherná kniha od Any Pogačnik Být dnes člověkem o životě po životě.

S každým slovem rezonuji a souzním:

Duše musí sklízet své plody, jinak o ně přijde. A zejména v prvních fázích odloučení od hmoty hrají bližní z toho života, který tu právě zanechává, rozhodující roli. Zmizí-li však bližní za závojem smutku a strachu ze ztráty, už nejsou skutečně přítomní v jejich vlastním životě, takže nemohou být ani oporou pro duši. Jsou sami příliš ztraceni, než aby mohli duši nabídnout prostor, který právě potřebuje. 

Kdyby si lidé byli vědomi, že to je přesně ta situace, která otevírá možnost rozvíjet novou intimitu, nový vztah, novou sounáležitost s duší zemřelého, chovali by se v mnoha situacích zásadně jinak.

...

Jak osudové: ačkoli obě strany touží po vzájemné blízkosti, cítí se obě opuštěné a nemohou se v tomto zmatku nalézt!

Je čas, abychom tuto zeď ticha a odloučení prorazili a přeměnili ji v prostor sounáležitosti.