Když už jsme u těch dětí…

Svou rodičovskou kariéru jsem začínala s velkými ambicemi. Měla jsem nastudováno, teoreticky jsem byla dobře připravená jak na porod, kojení, ale i na správnou stimulaci psychomotorického a sociálně-psychologického vývoje dítěte. Kromě toho jsem pracovala ve školství, kde jsem – dnes vidím, že spíše navzdory svému vzdělání a svým postojům než díky nim – byla mezi studenty poměrně oblíbená, a moje představa byla celkem jasná. Vychovat odolné, neukňourané a nerozmazlené, pohodové děti.

Nevím už, jak přesně jsem toho chtěla dosáhnout, kromě zásad jako v žádném případě nedávat dítě do postele, nereagovat na záchvaty vzteku, dodržovat řád, ale nějak jsem předpokládala, že se s dětmi prostě lze racionálně rozumně dohodnout a že všechny emočně vypjaté scény s dětmi vznikají hlavně kvůli nedůslednosti a slabosti jejich rodičů.

Příchod mých dětí byl pro mě, jako kdyby mě někdo nacpal do automatické pračky, zapnul ji na maximum otáček a kolečko otočil na nekonečno. Nejdříve přišla na svět Eliška, veliký svéráz, naprosto neochotný nechat se vecpat do jakékoli škatulky, po ní Hanička a nakonec Vašík, který nejprve koná a teprve dlouho potom přemýšlí. Není divu, že zrovna on přišel na svět překotným porodem doma  ve vaně, což rád dává k dobru.

Doporučení nejdříve řešit svoje problémy a teprve potom problémy našich dětí, je dnes už skoro klišé. Ale pokud zvolíme k léčbě svých bolestí a křivd nějakou hlubinnou terapii, velmi pravděpodobně se opakovaně ocitneme zpátky ve svém dětství. A tam mimo jiné poznáme, že jsme vlastně vždycky cítili, co potřebujeme, že jsme nikdy nebyli žádné slabé nevědomé bytůstky a že jsme vlastně byli schopni přijmout a zvládnout téměř všechno, když jsme cítili rodičovskou lásku. Kolik dospělých pláče na terapiích, že se jim nikdy nedostalo uznání od táty a objetí od věčně uspěchané a chladné maminky.

Když si člověk touhle zkušeností projde sám a ještě stovky podobných příběhů poslouchá denně jako terapeut, se životem mu to pořádně zamává. Nechat se někdy vecpat do pračky není tak úplně špatné řešení. Člověka to pořádně semele, to je jasné, ale na druhou stranu to z něj omlátí a vypere všechna kategorická prohlášení, dogmata a školometské zásady.

A co se za ty roky stalo se mnou a mými představami? Ty ode mě odpadaly a zbyla jen láska k sobě a mé nedokonalosti a láska k dětem a vědomí, že se sem přišli učit. Jsem taková máma – průvodkyně. Když mě není potřeba, nejsem až tak moc vidět. Neřeším, co si berou na sebe, jak si hrají, jestli mají domácí úkoly, nepletu se jim do jejich sporů a když mají hlad, klidně si zalezu do vany s knížkou a nechám je, aby si udělali svačinu sami. Ale když prožívají něco důležitého, těžkého, bolestného, jsem vždycky s nimi. Pomáhám jim projít tím vším tak, aby vyšli posílení. Pokud chtějí, provedu je Cestou, pokud chtějí, pomodlíme se, popovídáme nebo se jenom pomazlíme. Moje zkušenost terapeuta je taková, že lidé, kteří se svými rodiči cítili být milováni, jim snadno odpouštějí jejich pochybení a naopak s velkou bolestí vzpomínají na rodiče, kteří se sice snažili udělat pro svoje děti to nejlepší, ale jejich láska nepronikla přes jejich úpornou snahu a tisíce povinností.

Vím, že taková maminka bych byla i já, kdyby mě život hned zpočátku pořádně nesemlel. Možná život mele právě teď i vás. Tenhle článek je taková podpora a naděje, že k tomu, být dobrou mámou nebo dobrým tátou, je potřeba mnohem méně, než jsme si kdy mysleli. Hoďte všechny znalosti i představy do koše, otevřete srdce, oči a nechte lásku, ať vychovává děti za vás. A vy si dejte horkou vanu a konečně si odpočiňte. :-)