Kolika Cestami budu muset projít, abych byla konečně šťastná?

Takovouhle otázku dostávám od lidí v různých obměnách docela často.

Odpověď na ni bude trochu šalamounská: Tak dlouho, dokud si budete myslet, že proces Cesta potřebujete proto, abyste byli šťastní.

Pojďme experimentálně zkusit tuhle otázku rozdělit na dvě poloviny:

1. Kolik Cest myslíte, že by tak bylo potřeba, abych měla všechno vyřešené?
2. Co všechno budu muset ještě udělat, abych byla konečně šťastná?

Člověk by řekl, že se tyhle otázky zase až tak moc neliší, ale opak je pravdou. Odpověď na tu první otázku je z mého pohledu – NIKDY. Odpověď na tu druhou však – NIC. A teď aby se v tom čert vyznal, že?

Proces cesty domů, cesty k sobě, duchovního probouzení – říkejme tomu, jak chceme – není žádné stoupání do blažených výšin ani sebezdokonalování. Kdo se vydal tudy, dříve nebo později poznal marnost svého počínání. Na cestě k Pravdě se člověk nevyhnutelně setká, jak o tom píše například svatý Jan od Kříže, s temnotou, bolestí, opuštěností, marností, strachem. On sám tomu říkal temná noc duše. Celý ten proces podle mě velmi výstižně vysvětluje metafora s loupající se cibulí. Každá vrstvička – šup pryč s něčím, co nejsem! Co mi o mně říkali rodiče, rodiče, sourozenci, učitelé. Co je pouhá společenská konvence. Co je ve skutečnosti nějaké drama, které se odehrává v naší rodině už po několik generací a čeká na své uzdravení a ukončení. Někdy se slupička sloupne skoro sama, někdy ale drží a je potřeba vzít nožík a trochu tomu pomoci. To občas bolí. Jak často lpíme na tom, co známe, i když nám v tom není dobře!

Tenhle proces trvá různě dlouho. Každý má tu svoji cibuli jinak tlustou a jinak houževnatou. A každý je také ochotný a schopný ji loupat jiným tempem. Jednou se ale nevyhnutelně stane, že se doloupe (třeba jen na malinkém kousíčku cibule) až k ní samotné. Je to radostné setkání, při němž každý pláče štěstím. A uvědomí si, že vlastně nebylo potřeba vůbec nic dělat – o štěstí se snažit nebo lásku hledat. Vždycky tady byly a vždycky budou.

Od této chvíle je duchovní cesta takovým velkým dobrodružstvím. Někde jsou ještě slupky, jinde už to bíle svítí, trochu se to tam bije a člověk pořádně neví, čí je. A pak to jednou přecvakne a člověk se začne více identifikovat s tím bílým než se slupkami okolo. Je více a více v kontaktu se sebou samým, se svou vnitřní moudrostí a láskou a jednou pochopí – vždyť to jsem přece já! TOHLE jsem já! Ta veliká láska a ta nepopsatelná moudrost! A nebere to nijak egoisticky, protože tuhle velkolepost v tom samém okamžiku uvidí v každém člověku, v každé živé bytosti, v každém lístečku i stébélku trávy.

A že jsou na cibuli ještě nějaké slupky? No tak jsou! :-) A vydá se je loupat dál. Ale už ne proto, že potřebuje být šťastný. Loupe je prostě proto, aby bylo na světě více světla, lásky, soucitu, pochopení. Bdělého vědomí. Vytváří Novou Zemi, jak tomu říká Eckhart Tolle.

Slupky lze sloupávat různě, Cesta je jen jedním z mnoha nástrojů, byť velmi účinným. Pravda sama nás vede a Život z nás sám očesává, co už není živoucí, s čím už není třeba se vláčet, čemu není potřeba věřit. Ve svých buňkách máme uloženou bolest celého lidstva – opakovaně se otvírají vzpomínky na války, utrpení žen v čarodějnických procesech, tragická úmrtí, sebevraždy. Jakákoli neprožitá bolest zůstává v naší buněčné paměti, aby se jednou mohla probudit a naposledy odžít. Tomu se ve východních zemích říká karma. Každý z nás má jinou životní cestu. Někdo si potřebuje projít jedním procesem, aby si vyřešil nějaký palčivý problém, a je naprosto spokojený se životem takovým, jaký je. Někomu postačí oloupat pár nejvíce omezujících slupek a někdo vnímá, že jeho životním posláním je zůstat na této cestě, dokud bude živý.

A jak je to u vás? Na to má odpověď každý tu svou! :-)

PS: Všechno nejlepší naší republice, kde všechny tyhle hodnoty dostávají poslední dobou pořádně na frak!

(2018)