Kolovrátek točíme, tenké nitky předeme

Včera jsem na pozvání Horáckého muzea v Novém Městě na Moravě ukazovala předení lidem, kteří tam přišli na akci zvanou muzejní noc.

Když jsem osaměla v těch nádherných starobylých prostorách mezi starými kolovraty, máselnicemi a nástroji pro zpracování lnu, uvědomila jsem si, jak moc jsem šťastná, že se mi splnil můj další velký sen. Že mám tu čest svýma rukama a srdcem udržovat starobylou tradici a předávat povědomí o ní dál.  Jestli je pro mě koloběžka ztělesněním radosti, je pro mě kolovrat modlitební knížkou. Je to praktický, jednoduchý a ladný způsob jak žít svůj život.

Kolovrat dělá všechnu práci sám – rouno sám spřádá do nitky a není potřeba nic moc dělat, jen mu nepřekážet a věnovat mu svoji energii. Je třeba najít tempo šlapání, které je v harmonii s kolem, jež roztáčí cívku, a nechat ruce, aby samy našly rytmus, kterým podávají kolovratu nespředené rouno. Je třeba jej držet s citem, aby se mezi prsty samo stáčelo do příze, ale dostatečně pevně, jinak by na přízi zůstávaly nespředené nopky. Je to nesmírně jednoduché – ve chvíli, kdy člověk přestane s kolovratem bojovat nebo sám rouno někam tlačit či vytahovat.

Snažím se k Životu přistupovat jako ke kolovratu. Ve velké pokoře, v plném nasazení, ale v jasném vědomí toho, že ten, kdo skutečně spřádá nitku mého života, nejsem já. Volím si tempo předení, volím si tloušťku příze, ale samotné spředení nitky je alchymie, kterou nemám ve svých rukou. Nemám s tím žádný problém, protože mě kolovrat naučil, že se mohu na jeho klidné a ladné otáčení spolehnout, stačí jen cítit jej a v důvěře se s ním sladit.

(2015)