Končí doba oběti

Uvědomuje si to více a více z nás.

Vstupujeme do své síly. Opouštíme staré paradigma oběti a utrpení.

Doba je to těžká, ale s tím jsme počítali. Život je tu někdy těžký a s tím jsme taky počítali. Přišli jsme do traumatizovaného světa, který si nepřipouští, že je traumatizovaný, A vše je tím ovlivněno, od našeho příchodu na svět až po způsob, jakým zemřeme. Kolektivní bolest nám koluje v krvi, ozývá se v našich kostech.

Těžko se nám z toho vystupuje, když na každém rohu na nás shlíží memento jednoho příběhu, který je i příběhem naším.

Ale proč setrvávat v okamžiku, který je v životě nás všech nevyhnutelný, ale trval jen pár hodin? Proč jej konzervovat celé tisíce let?

Mnoho let jsem mluvila o smrti. Vnímala jsem to jako svoje poslání. Smrt nejen fyzického těla, ale také smrt jako konec něčeho starého, co člověk musí nechat zemřít. Výdech, stáří, místa, kam se nechodí, změna, neznámo. 

Za poslední rok se smrt dostala do mainstreamu a já cítím, že můj úkol je splněn.

Je to taky taková malá smrt.

A posouvám se dále, k tomu, co přichází, když se otevřeme smrti. Když se otevřeme dokonce i tomu, co je horší než smrt.

K tomu, co je nesmrtelné.

Kříž není místo, na němž člověk musí zůstat navěky viset.

Je to brána, stejně jako na této fotografii.

Za křížem kvete hloh.

Čistá láska.

Život sám.