Konec zvonec

Tak jako u mnohých z vás, dnešní den byl pro nás dnem velkého loučení.

Před deseti lety měla moje šestiletá Eliška nastoupit do školy. Očekávalo se, že nastoupí do školy nedaleko místa, kde jsme tehdy bydleli, ale Eliška tvrdošíjně prohlašovala, že tam chodit nebude. Když jsem si to místo navnímala, cítila jsem to podobně, ačkoli to byla naše spádová škola a jiná možnost se tehdy nenabízela. A tak jsem se zvědavostí čekala, co tedy bude.

Život někdy umí dramaticky a romanticky na poslední chvíli zamíchat kartami a i nám se týden před zápisem otevřela možnost nastoupit do malinké školičky na Zámku. Eliška se tam přišla podívat, nakreslila se jako princezna v zámecké škole a bylo vymalováno.

A tím začalo nádherné desetileté období, ve kterém zámecká škola a s tím celý Zámek hrály v našich životech nesmírně důležitou, pro moje děti možná nedocenitelnou úlohu.

Posledních pět let se nám navíc poštěstilo žít od Zámku, co by kamenem dohodil. A čas se nesmírně zpomalil, jako bychom se přestěhovali na vesnici, kam ale není třeba složitě dojíždět. Moje introvertní povaha zajásala a centrum Žďáru jsem za těch pět let navštívila skutečně jen sporadicky. Zato bezpečně vím, co tím směrem roste a kvete na kilometry daleko. Nikdy nezapomenu na integrační procházky po terapiích, na nichž moje kroky vedly do nedalekého lesa a já na louce před Zámkem potkávala Vašíka, jak s kamarády hrají vybíjenou nebo "jumpí" přes vodu. Zamávali jsme si, objali se a já pokračovala dál na svých cestách, a naše spojení přesto přetrvalo.

A teď se náš život z této "vesničky" posouvá blíže k městu. Ne daleko, ale zato definitivně. Vašík od září nastupuje na jinou školu a nám se už začíná rekonstruovat nový společný domov.

Něco nádherného pomalu končí a mně to vhání slzy vděčnosti do očí.

Bylo to krásné a i to krásné musíme nechat jít, aby mohlo přijít něco nového.

A zrovna dnes...

Tahle nádhera dnes na mě čekala na poště.

Vážka - symbol dokončené transformace.

Děkuji z celého srdce, živote!