Konečně pláču i já!

Už je to bezmála rok, kdy moje prvotina spatřila světlo světa v hmotné, blankytně modré podobě, a od té doby se toho stalo tolik krásného!

Autorská čtení, krásná setkání, stovky zpětných vazeb a sdílení.

Všemi těmi zpětnými vazbami se jako červená nit vinou zprávy, jak čtenáři a čtenářky při čtení knihy ronili slzy.

I samotná Simona Babčáková mi průběžně posílala zprávy, jak při natáčení plakala.

A já nic. Při psaní knihy mi samozřejmě neukápla ani slzička.

V současné době už pracujeme na korekturách, posloucháme, aby nám nic neuniklo a aby se k vám kniha dostala v té nejkrásnější možné podobě.

Se zatajeným dechem jsem poslouchala první věty své knihy vyslovované hlasem známým z televize a divadla. Známá slova, známý hlas, a přitom trvalo tak dlouho, než mi ta kombinace v plné síle došla.

A včera, včera se to stalo.

Slova, ze kterých jsem měla největší strach, že budou působit jako klišé.

Jsem šťastná. Maminko, já jsem konečně šťastná.

A Simona jim dala takovou opravdovost, vložila do nich tolik citu, že se to stalo i mně.

Takže i já jsem konečně šťastná! :-)

Co z toho plyne?

Je to prostě nádherné, dechberoucí. Nemohu se od toho odtrhnout. Věřila jsem, že to bude krásné, a ono je to překrásné.

A hudba Marka Štiftera a jeho syna Alberta je překvapivá, nečekaná, ale tak podmanivá, že jsem se první dva dny nedostala přes úvodní slova podbarvená hudbou. A ještě teď, uprostřed korektorských prací, se naším domem čas od času rozezní teskná, hluboká a dramatická hudba s naléhavou elektrickou kytarou, která do toho řízne stejně zostra jako slova v mé knize. Dostala nás totiž všechny. 

A na Doniu posledních 9 dnů a posledních pár tisíc.

https://www.donio.cz/audiokniha-devet

Pokud váháte, neváhejte. Doteď jsem psala, že jsem zvědavá, teď už píšu, že za audioverzí stojím celým svým bytím. Je to nádherná, poctivá a léčivá práce.

Díky, díky, díky!