Labyrint světa

V posledních měsících se mi vyplavují a zvědomují všemožné programy, strachy a přesvědčení a já je sotva stačím propouštět, tak je ten proces intenzivní.

Děje se to všude a ani dovolená nebyla výjimkou.

Došlo tam totiž k setkání s mimořádným prostorem. Labyrintem, přesněji řečeno bludištěm.

Nikdy jsem v žádném nebyla, tohle bylo mé první, a opravdu jsem se na to setkání těšila. Okolnosti nám přály - bylo zrovna po dešti, takže se v prostoru pohybovalo jen poměrně málo lidí, bylo teplo, ale nikoli horko a bludiště bylo optimálně vzrostlé, takže slibovalo příjemnou zábavu.

Vkročily jsme s Hani sebevědomě dovnitř stromové klikatice, sice s mapkou v rukách, nicméně rozhodnuté trochu si pobloudit, zamotat se tam a za chvíli se zase vymotat zpátky. Takže jsme mapce nevěnovaly sebemenší pozornost a nazdařbůh si to rázovaly uličkami. Brzy nám ale došlo, že jediným orientačním bodem v celém obrovském  bludišti jsou tři vzrostlé stromy, a tak jsme se vydaly na další cestu už s jasným cílem doputovat až k nim, což se ukázalo náročnější, než jsme čekaly. Hani rázně a bezstarostně pochodovala přede mnou a já za ní v závěsu cítila, jak ve mně narůstá neklid. Naladila jsem se tedy na sebe a své prožívání a v jednu chvíli jsem Haničku poprosila, zda bych mohla jít sama pomaleji, abych stíhala vnímat, co se ve mně ve skutečnosti děje.

Pozorovala jsem samu sebe, jak se bez schopnosti racionálně uvažovat vydávám na tu či onu cestu, abych se po chvíli objevila na tomtéž místě. Jak přestávám cítit samu sebe. Jak mi vadí každý, koho v uličce potkám, a nejraději bych do něj strčila, aby mi nepřekážel. Vnímala jsem, že tahle latentní agresivita je zástěrkou pro narůstající paniku, kterou uvnitř cítím.

Odkud ji ale znám?

Z velkých obchodů, v nichž mi v uličkách lidi vozíky tarasí cestu a já nemohu projet.

Z akcí, kterých se účastní příliš mnoho lidí a já nemohu jít svým tempem a musím se jim vyhýbat.

Z velkých měst, kde už už vidím cíl své cesty, a místo toho musím ještě obejít čtyřproudovku, podejít deset podchodů nebo nadchodů.

Děkuji, milé bludiště, že jsi mi ukázalo tuhle spojitost, která by mě jinak nenapadla.

Ale co je za tím pocitem paniky?

Navnímávám sebe a své emoce a najednou vím. V každé z těch situací mám ztíženou nebo znemožněnou možnost úniku!

Potkáváme se s Hani opět u stromu a já prodýchávám a propouštím vlny strachu, paniky, hrůzy. 

A znovu a znovu si uvědomuji, že nic jako objektivní realita neexistuje. Vedle mě chodí spokojené rodiny, prožívají krásné odpoledne a můj systém tu bojuje o přežití. V bludišti, za krásného slunného dne.

Když všechny emoce projdou, vezmeme si s Haničkou mapu a celkem bez problémů bludiště opustíme.

A já cítím, že se tím něco změnilo. Další ze situací, v níž jsem přestala být obětí, další program, který jsem s poděkováním odevzdala Zdroji.

Jsem obklopena bezpečným prostorem, kterým se snadno a plynule pohybuji.

To je lekce, kterou mě naučilo bludiště.