Listopadový

Včera jsem šla parkem vyzvednout děti ze školky. V hlavě mi zněla Píseň, co mě učil listopad od Wabiho Daňka a opravdu, ten den se listopadové počasí činilo, i když by podle kalendáře ještě mohlo chvilku spát.

Vnímala jsem moudrost, s jakou stromy bez odporu a lpění odevzdávají zemi, co už nepotřebují, a stahují se do sebe. Vtom zafoukal silný vítr a strhl s sebou nejen zlatý vodopád listí z Wabiho písničky, ale také celý trs javorových nažek. Ty vylétly do vzduchu, jako by v nich byl život, a já jsem zůstala bez dechu stát nad jejich velkolepým představením. A potom mě napadlo, že není třeba přát si, aby od nás odpadávalo to nepotřebné bez pořádné vichřice. Jde to i klidně a ladně, pomaloučku pouštět jeden lístek po druhém. Pořádná mela v našem životě ale nemusí být známkou vnitřního odporu a nepochopení. A když si dovolíme v té vřavě být, klidný a pokorný jako strom, věci odpadávají snáze a rychleji. I pokorné stromy si možná přejí vítr pro ten krásný vzdušný tanec, kterého by samy nebyly schopny.