Maminčí přitažlivost

Před pár dny jsem se zašila v koupelně, napustila si vanu, sáhla po knížce a chtěla si v tom našem malém bytečku užít trochu samoty. Během chvíle se otevřely dveře a vešel Vašík s půjčenou želvou na baterky, a zda prý si ji může pouštět ve vaně, když ji musí zítra vrátit. Než jsem se stačila ohradit, vešly obě holky, usadily se na pračce a začaly o něčem rozmlouvat. A tak jsme v naší koupelně, kde se dospělý člověk sotva otočí, skončili během chvilky čtyři.

Nejprve jsem všechny chtěla poslat pryč a obhájit si svůj čas pro sebe, ale něco mě zastavilo a já se na děti chvilku jen dívala. Nikdo z nich mě vlastně nerušil ani nepotřeboval. Vašík si pouštěl želvu na druhém konci vany, holky klátily nohama na pračce a řešily něco, čemu jsem stejně nerozuměla.

Vzpomněla jsem si, kolikrát jsem odešla z místnosti do jiné, abych si po chvilce všimla, že se všichni přesunuli za mnou. Někdy potřebovali s něčím pomoct nebo něco důležitého či banálního probrat, ale často jen pokračovali ve stejné činnosti v jiné místnosti.

Řekla bych, že tady leží kořeny těch vzácných chvil, kdy se v rodném domě scházejí už dospělé děti se svými rodinami. Že za tím vším je stejná maminčí přitažlivost jako v těchhle okamžicích, které asi všechny dobře známe a nezřídka bychom ty ocásky, co za námi lezou i na záchod, někam daleko odstřihly aspoň na chvilku.

A tak dobře odvažujme chvíle, které patří jen nám a kam děti nemají přístup, a chvíle, kdy se vědomě staneme středem vesmíru našich dětí. Aby na tenhle přirozený střed nezapomněly a vracely se i tehdy, až to budeme potřebovat více my než oni. Pokud vše půjde dobře, koupelnu a záchod si v té době už snadno uhájíme. :-)

(2017)