Mateří-douška

Jedno ráno jsem se v maringotce probudila jako skoro vždycky za úsvitu. A jako skoro vždycky jsem potichu vyklouzla ven, na kopec nad vesnicí jsem vyšlápla, když zvonilo po okolí klekání. To jsou mé nejvzácnější chvíle – sama, v tichu, když ještě svět kolem spí. Tohle ráno jsem ale cítila smutek a bolest, a tak jsem se vydala na procházku, poslouchala křepelku, strnada, skřivana a vyhlížela, jestli bych nepotkala bylinku, která by chtěla být toho rána utržená.

Šla jsem úvozem a zahlédla jsem na mezi malý růžovo-fialový ostrůvek. Mateřídouška. Tu letos ještě nemám. Posadila jsem se vedle a ptám se v duchu, jestli bych ji směla utrhnout, a uslyším, jak mi odpovídá: To nedělej. Nevíš, kdo jsem? Moje srdce pochopilo hned a mně začaly téct slzy jako hráchy. Mateří – douška. Seděla jsem vedle té malé kytičky a vybrečela všechen ten ranní smutek. Opravdu jsem měla pocit, jako bych byla v objetí maminky, které nemusím nic vysvětlovat a můžu se jí jen stulit do klína jako malá holka. Za chvíli jsem ještě vycítila, že mi povídá: Jsem bylinkou pro ty, koho trápí ztráta.

Někdy mohou bylinky léčit tělo i duši, aniž bychom je museli trhat.

Zvedla jsem se, poděkovala a mateřídouška mi na rozloučenou pošeptala: Však si mě brzy nasbíráš.

Vycítila jsem, že moje procházka je u konce. Vydala jsem se zpátky po úvozové cestě, kterou jsem před chvílí šla, a po pár krocích jsem uviděla celý koberec mateřídoušky. Nejkrásnější mateřídouškové místo, které jsem zatím viděla. Nevím, jak jsem si ho mohla předtím nevšimnout. Tak jsem si toho rána mateřídoušku domů přeci jen přinesla.