Mateřství a setkání ženy s vlastním stínem

Dnes bych se s vámi chtěla podělit o tip na výtečnou knihu, kterou jsem právě dočetla, jejíž autorkou je argentinská psycholožka Laura Gutmanová. kniha nese název Mateřství a setkání ženy s vlastním stínem a za tímto neobyčejným počinem stojí nakladatelství Maitrea.

Jakkoli mám v této oblasti jako několikanásobná matka a lektorka předporodních kurzů „načteno“, tato kniha je jednoznačně jedna z nejhlubších knih o mateřství, jakou znám. Argentinská rodinná psychoterapeutka v ní pojmenovává to, co jsem sama zažila a v mé poradenské praxi prožívají desítky žen, aniž by to mohly otevřeně přiznat a najít u svého okolí pochopení.

Mateřství není žádná procházka kvetoucí alejí, to jen při pohledu zpět vidíme to krásné a zoufalství a únava, které jsme prožívaly souběžně s láskou ke svým dětem a vděčností za ně, jako by ani nebyly. Stát se matkou v této době není nic snadného. Být matkou nebylo nikdy snadné, kdysi dávno ženy těhotenstvím dávaly v sázku svůj život a příliš často musely bezmocně přihlížet tomu, jak jejich děti opouštějí svět dříve než ony. V tomhle ohledu to máme my současné matky až příliš snadné. I když – o to větší bezradné ticho a nepochopení vnímáme od ostatních, když se přihodí to, co se v současné době snad už ani nesmí stát – smrt dítěte.

Největší bolestí současné matky je její izolace. Celý svět se rozjitřeně dívá na novopečenou maminku s miminkem a tento obraz maminka nesmí nijak pokazit. Nesmí si dovolit poporodní depresi, svoje vlastní pochyby, pocity selhání, pocit, že svoje dítě nemiluje onou bezpodmínečnou láskou, kterou si vysnila. Zpět od okolí se jí dostává stále to samé: Buď ráda, že jsi zdravá a že máš krásné a zdravé miminko. Co bys ještě chtěla víc?

A tak se často i na předporodních kurzech zdráháme mluvit o tom nejdůležitějším a zabýváme se jednotlivostmi, třeba jak umývat miminka a zda je přebalovat před kojením nebo po něm. Ve skutečnosti ale žijeme v mužském světě, kde ten ženský je většinou jen reklamním kýčem a kde ženy nejvíce zajímá, zda jejich drobeček spapal celou výživnou mléčnou tyčinku a prádlo je doběla vyprané. Být ženou je ale vzácné umění, ostatně jako být mužem. Avšak zatímco mužské kvality jako soutěžení a výkon procvičujeme od malička, ty ženské jsou opomíjeny. A nejpozději ve chvíli, kdy držíme v ruce tvorečka, se kterým není možno se racionálně domluvit, si uvědomíme, jak bolestně nepřipravené na roli matky jsme, bez ohledu na to, kolik knih jsme přečetly a kolika předporodních kurzů se zúčastnily.

Cítím velikou vděčnost k Lauře Gutmanové za to, jak otevřeně pojmenovala, co se v mateřství, je-li prožito vědomě, ve skutečnosti děje. Naše dítě nám dává největší životní šanci, jak zvědomit svůj stín, a to tím, že se jím samo stává. Mezi matkou a dítětem existuje tak intenzivní propojení, že dítě projevuje tělesnými symptomy nebo svým chováním vše, co maminka nechce vidět. A to nejtěžší, ale zároveň nejvíce osvobozující v mateřství je, nenechat děti, aby na sebe musely brát naše stíny, a nést za ně zodpovědnost tím, že budeme ochotny je vynést na světlo. Žít absolutně pravdivě k sobě samým a dovolit, aby stejně pravdivě mohli žít i lidé kolem nás. To je totiž jediná možnost jak svobodně žít ve vztahu k dětem, nechat je být takové, jaké přišly, nepromítat na ně svoje nesplněné touhy, pocity viny a stará traumata.

Z této hloubky se Gutmanová dívá na okamžiky po porodu, kojení, dává rady jak komunikovat s miminky, jaká je úloha otce v neoddělitelné dyádě matka – dítě, zkoumá dětské nemoci a jejich psychosomatické příčiny, otázku hranic ve výchově a také dětské i dospělé násilné chování.  Nejraději bych dala do uvozovek celou knihu, protože vybrat jednu větu, která by se mohla stát citátem na závěr, snad ani nelze. Možná snad toto:

„Láska je ústředním bodem našeho života. A pravda je osou komunikace jak s druhým, tak se sebou samým. Mluvit od srdce znamená sdělovat vnitřní pravdu. Vnitřní pravda je to, co se ve mně odehrává, to, co cítím, co si přeji, čeho se bojím.

Jsem-li schopna bez předsudků nahlédnout do svého nitra, jsem-li schopna se jednoduše napojit na to, co prožívám, aniž bych to unáhleně hodnotila jako dobré či špatné, pak se vztahuji k vnitřní pravdě, jež je výrazem duše.“ (s. 168)

(2015)