Mé výlety do mezisvětí

Už roky máme v naší rodině tradici společného čtení. 

Nejdříve samozřejmě proto, že děti neuměly číst, ale baví nás to dál i přesto, že už nikdo z nás předčítat nepotřebuje.

Už zdaleka nečteme každý den, ale stále máme nějakou knihu rozečtenou a čas od času se všichni sejdeme v ložnici a společně čteme.

Neznám silnější uspávací prostředek, než když čte někdo jiný a já poslouchám. 

Je to úchvatné a nedá se tomu odolat. Člověk poslouchá slova, která mu v určitou chvíli přestanou dávat smysl a on se snaží jim ten smysl vracet, ale hlas se vzdaluje, rozpíjí a vědomí odchází mezi světy a potom ještě dál, do říše snů.

A to je okamžik, kdy zbytek rodiny zaklapne knihu, protože mě definitivně odepsali, když si mě předtím v průběhu čtení párkrát vyzkoušeli tím, že do děje jakékoliv knihy v nejnepravděpodobnější chvíli vpašovali racoona (mývala - kdo znáte seriál Přátelé, jistě už tušíte, odkud vítr vane). :-)

Občas ale tyto mé výlety do mezisvětí přinesou nějaká překvapení. 

Kupříkladu u knihy Veroniky Hurdové Agnes a ostrov stínů. Opět jsem svým vědomím povlávala sem a tam, ale spíše tam než sem a snová říše mě k sobě neodolatelně vábila.

A v tu chvíli v příběhu přiletěl veliký netopýr a dal se do záchrannné akce, z níž já jsem zaznamenala jen ten let samotný.

Otevřela jsem tedy oči a pronesla ospale: Orel? Tam je nějaký orel?

Děti se daly do hurónského řevu a orla mi sem tam připomenuly, kdykoliv jsme knihu otevřeli. Tak co, mami? Přiletí zase orel? :-)

A tak to šlo, dokud...

dokud jsme na úplném konci knihy nezjistili, že netopýr měl být původně orlem a na netopýra jej změnily až Veroničiny děti.

A můj výlet do mezisvětí dostal přízračný nádech a děti se mě začaly bát. :-)

A já můžu zase beztrestně a bez výsměchu odplouvat, kam se mi zachce. :-)