Moje hovory s Bohem

Máme s Bohem vesměs přátelský vztah. Vlastně ho mám hodně ráda a skoro bych řekla, že miluji.

Dobře, tak ho miluji.

Je čas s tím vyjít ven.

Neprožíváme žádnou itálii, celkem vzato se naše komunikace odehrává v rovině mých díků a jeho bezpodmínečné lásky.

Sem tam, párkrát za pětiletku, se s ním pohádám.

Vypadá to asi takto:

„Co mě to napadlo, rodit se sem, do tohohle světa? Co to bylo za blbej, pitomej nápad? Jak to tady vedeš, to snad nemůžeš myslet vážně?“

…

„Nesnaž se mi něco odpovídat! Já tě teď nechci poslouchat, chci se na tebe zlobit!“

… (pomalu se mi rozlévá pokoj na hrudi)

„A nemysli si, že mě opiješ touhle blažeností! Tobě se to žije, když jsi vševědoucí! A co tady máme dělat my ostatní?!!!!!“

Vím, že se můžu zlobit. Vím, že ví, že to vím. Na pochybách, pocitech vzteku ani beznaděje není vůbec nic špatného.

Před pár dny, s tou naší rouškovou tragikomedií, jsem měla takový den. Jsem velmi citlivá na jakákoli omezení svobody a beru si je velmi osobně. Téma, které mám vryté až do morku kostí.

A tak jsem se jela projet do lesa. V první půlce ještě vzdorovitě, potom jsem to pustila:

„Tak jo, jsem připravená, odevzdávám ti to.“

V tuhle chvíli výborně zabírá metoda, kterou mě naučila Brandon Bays:

Co nejhoršího by se mohlo stát?

Když se člověk opravdu ponoří, velice rychle se dostane k jádru věci. Není toho málo, co si neseme v buněčných vzpomínkách od těch, kteří za svoje odlišné postoje zaplatili životem. Během chvilky jsem plakala, tak tak jsem stačila zahnout na nejbližší postranní lesní cestu. Odnesly to moje kalhoty, které jsem si roztrhla o větev, ale celkem vzato to bylo celé rychle odbyté. Pokud jste slyšeli nevysvětlitelné vytí od Hamrů, byla jsem to já. :-)

Je zajímavé, že kolikrát tohle bohatě stačí, aby se člověk vrátil do stavu důvěry a své síly.

Nikdy, nikdy mě nepřestane překvapovat, že cesta k celistvosti, plnosti a vnitřní síle vede přes slabost, bolest, no prostě všechno, za co se na Boha zlobíme.

PS: Už jsme zase kámoši.

(2020)