Moje království není z tohoto světa

Svět kolem nás je jeden velký blázinec. 

Ne, že by to tak nebylo pořád. 

Jednou je to trochu lepší tady a nanic onde a potom se to zase převrátí.

Získáváme svobody, abychom je vzápětí zase ztratili, bohatneme, abychom později zase zchudli, jsme zdraví a nemocní a šťastní a nešťastní, co svět světem chodí.

A co svět světem chodí, snažíme se ho nějak napravit, bojovat za pravdu a stavět se proti zlu.

A co svět světem chodí, dopadne to vždycky stejně.

Nic tu není jistého, stálého, stabilního, nic si nemůžeme pojistit a natrvalo vybojovat.

A to bolí. Bolí přijmout to, že věci nejsou podle našich představ.

Bolí to nesmírně.

A proto něco chceme a proti něčemu se vymezujeme a něco odmítáme a za něco bojujeme.

A do toho před dvěma tisíci lety přišel chlapík, který hlásal: Moje království není z tohoto světa. Království boží je v nás.

No, moc jsme se z toho nepoučili, protože to, co říkal, bylo tak radikální, že se to zdá nemožné až pobuřující.

Jako že bychom se přestali snažit, aby svět byl lepším místem? Že bychom rezignovali a smířili se se zlem? To nikdy!

Ale pokud chcete, můžete se mnou udělat malý pokus: 

Co bych musel/a cítit, kdybych se nepostavila na ničí stranu? Kdybych nemohl/a říct, s tímhle nechci mít nic společného? To odmítám?

Co bych musel/a cítit, kdybych si musel/a připustit, že svět je takový, jaký je?

Strachy a bolest, které to přináší, jsou obrovské.

Nene, ve skutečnosti není nic náročnějšího než plné přijetí toho, co je.

Nezavřít srdce jedinému člověku, neoddělit se od jediného prožitku, jediné situace, být ochoten procítit absolutně všechny emoce a přijmout všechny svoje části.

Ach, to je bolest, ze které puká srdce.

A uvnitř té bezmocné a nic nechápající rány se rodí království, které není z tohoto světa.

Je možné být plně v tomto světě a dovolit mu být takovým, jakým je, se srdcem, které nese vědomí lásky, která není z tohoto světa.

A která jedině může proměnit tento svět.