Můj domov

Když jsem loňské jaro začala pečovat o nám svěřenou zahradu, byla to zahrada s udržovaným trávníkem, zeleninovými záhony a koniferami.

Upravená, symetrická, mužský element, který jí vládl, se nezapřel.

Hned zpočátku jsem místo konifer zasadila květiny, ale jinak jsem se poctivě snažila zachovat zahradnický ráz toho prostoru. Sazeničky, zelenina, vypleto (no, jakž takž).

Už druhým rokem si ale zahrada začíná žít vlastním životem, ve kterém je mi neskutečně dobře. Museli jsme pokácet nemocnou jablůňku, a tak jsme na jejím místě vyseli loučku a na okraji záhonu naprosto organizovaně a disciplinovaně v řadě vyrostly tři divizny, které přicestovaly bůhvíodkud, ale dobře vědí, proč zrovna k nám.

Jako bylinář to mám se zahradničením těžké, když většinu toho, co vyroste na záhoně spontánně, považuji za cennější než zeleninu, kterou jsem tam vysela já. Proč mám vyplít vrbku malolistou, když je to léčivka, která nás na zahradu přišla léčit? A co pampelišky, jejichž kořeny jsem pila jako největší pochoutku celé jaro? A přeslička? Podle Marie Treben jedna z nejmocnějších bylin vůbec?

A tak ze zahrady chodím s ožranými nanicovatými kedlubnami, miniaturními ředkvemi, ale plnou náručí bylin.

A neskutečně šťastná, kolik přátel se mnou na zahradě žije.

Tohle je můj každodenní ranní rituál – bosá pozdravím sluníčko, všechny květiny, naši břízku a otrhám diviznové květy na sušení a do sirupu. To ranní bzučení včel, s nimiž se o diviznovou lahůdku dělím, je nejlepší antidepresivum.

(2020)