My o vlku a popelec za dveřmi

Většinu času svých současných dní s nepopsatelnou vděčností děkuji za práci, kterou smím dělat. Provázet lidi k jejich vlastnímu probuzení a mít tu čest je poznat z jejich nejslabší a zároveň nejhlubší a nejmoudřejší stránky. Častokrát se setkáme v takové upřímnosti, která se podaří člověku zažít jen několikrát za život, když spadnou všechny ochrany, masky a hovoří sama pravda v nás.

Před pár dny jsem psala o Popeleční středě a tak jsem se při psaní naladila, že jsem do kanceláře přišla s pocitem, že už se v prach navracím teď. Co mělo následovat, mě stále naplňuje údivem, i když podobné „náhody“ provázejí skoro každou Cestu.

Už téma popeleční Cesty bylo tématické – tragická smrt rodiče. Když se ale podaří a člověk je opravdu otevřený, spolu s velkou bolestí se v očistném procesu vytváří i radost a neopakovatelný smysl pro humor. Většinou jej přináší průvodci Cesty, kteří se vynoří ve vnitřním prostoru člověka, jenž procesem prochází, aby jej svou moudrostí doprovázeli. Miluji tyhle průvodce, kteří na sebe berou podoby pohádkových postaviček, zvířat, svatých, andělů i duchovních učitelů, aby lidi dovedli k bolestným vzpomínkám, zakázaným emocím či aby průběh Cesty komentovali. Průvodce tohoto večerního procesu na sebe vzal podobu jezuitského kněze a psychoterapeuta Anthonyho de Mello. Anthony byl výborně naladěný, takže jsme se velkou část procesu úlevně smáli, i když téma samotné bylo velice bolestné. V jednu chvíli probíhal ve vnitřním prostoru rozhovor mého klienta s jeho průvodcem a Anthony jen lakonicky odtušil: Stejně se z tebe stane popel…

Po skončení procesu jsem se svého klienta zeptala, zda ví, co je dnes za den. Neměl nejmenší tušení, a přesto jej jeho vnitřní moudrost vyučovala v naprostém souladu s posláním toho dne. Proces Cesty z Popeleční středy nikdy nezapomenu a myslím, že sebelepší kázání by mi nepřineslo hlubší pochopení jejího smyslu. Prach jsi a v prach se obrátíš nemusí být vždy špatná zpráva, záleží na tom, kdo ji přináší.

(2017)