Na našem webu používáme cookies.
Některé z nich jsou k fungování stránek nezbytné, ale o těch ostatních můžete rozhodnout sami.
Blog
Dnešní článek nebude psaný s nadhledem a vybroušeným slohem. Už se chystá na svět delší dobu, ale dnes nastal čas, aby našel svou hmotnou podobu.
Odpoledne mě přišla navštívit jedna maminka s dcerkou, která špatně prospívá ve škole, s přáním, abych její dcerku provedla Cestou. Hned jsem vycítila, že maminka má v sobě hodně bolesti, že dcerčino neprospívání ve škole nese velmi těžce, tak těžce, že někde poztrácela holčičku samotnou a vidí už jen její vážný problém ve výuce. Musím se přiznat, že několikrát během procesu jsem měla slzy v očích, nejvíce v okamžiku, kdy jsem děvčátko vyzvala, zda by mohla maminku pozvat do svého srdíčka, a ona mi na to odpověděla, že maminka tam netrefí. V tu chvíli jsem cítila bolest nejen za holčičku a její maminku, ale taky jsem vnímala, že jsou situace, že jsou dny, kdy by to stejné mohly říct moje děti o mně …
Vztah rodiče – děti je jedním z nejkomplikovanějších vztahů vůbec. Děti nám přišly pomoct léčit stará zranění, zvědomit staré křivdy a vzpomenout si, kdo ve skutečnosti jsme. Jindy bych možná s lehkou ironií a nadhledem konstatovala, že jsou v tom velmi dobré a vždy dovedou najít naše nejslabší místo v ten správný moment. Dnes jen dodám, že to často dělají až do krajnosti, i za cenu zničení sama sebe.
Zkusme někdy poslouchat, co o svých dětech říkáme. Většinou si stěžujeme, jak jsou problematické, jak zlobí, že nechtějí jíst, spát, oblékat se, učit se… Chodíme po specialistech, protože pochybujeme o svých dětech, zda jsou normální, zdravé, v normě. A jak smýšlíme o sobě samých? Ráda bych potkala alespoň jednu ženu, která si o sobě myslí, že je dobrá matka.
V životě mě mé děti několikrát zahanbily. Naposledy to byla moje nejstarší dcera, která o mně prohlásila, že jsem moc hodná a nikdy se nezlobím. Velice dobře jsem věděla, že to není pravda, nikdo mě v životě nedovede rozzlobit tak jako moje děti. Přesto jsem jí věřila každé slovo. Věřila jsem, že ona dovede to, co my mámy často ne. Odhlédnout od momentálního nevědomého chování a vidět za něj, neztratit ze zřetele toho, kým doopravdy jsme – hodné a laskavé maminky, které svoje děti nade všechno milují.
Kdysi dávno jsem viděla jedno video, ve kterém se ženy svěřovaly, jak samy sebe vidí jako matky. Všechny do jedné pochybovaly a poukazovaly na svoje nedostatky a slabé stránky. Potom autoři snímku pozvali jejich děti, které jim na kameru namluvily vzkaz o tom, jak je jako maminky vnímají ony samy. Jejich laskavost a velkorysost neznala mezí a maminky dohnala k slzám.
Děkuji svým dětem z celého srdce, že přišly do mého života a že i přes to, že se se mnou setkávají v nejvypjatějších chvílích mého života, kdy ztrácím bdělost a radost a zraňuji, jsou den za dnem znovu ochotny mi odpouštět a bez jakýchkoli výčitek mě provázejí dál. Kéž bych je dovedla vidět vždycky tak krásné a dokonalé, jako vidí ony mě.