Nechali jsme je v tom

To jsem cítila od prvního okamžiku, kdy se zavřely školy a kroužky a naše děti zůstaly bez podpory.

Kdy se většinově řešilo jen to, aby nezameškaly, aby nezůstaly pozadu.

Jaká to je tragédie, že vypadly z toho bezduchého soukolí šprtání beze smyslu, jen aby obstály v nějakém standardizovaném testu.

Když byly segregované na očkované a neočkované.

Posílané bezdůvodně do karantény.

Děti na to nezapomněly.

To, že se začaly sebepoškozovat a upadly do depresí, to je jen povrch věci.

Začíná se to posouvat ještě dál.

Každý den slyším o někom, kdo odešel ze školy, protože prostě už nemohl setrvávat v tom nesmyslném prostředí, které jim nic nedává.

Mladá žena dva měsíce před státnicemi.

Studenti na prestižních školách.

Děti na základkách.

A další a další.

Držím jim v důvěře prostor, protože možná právě oni budou tím pískem, který zadře kolečka v soukolí, z něhož se vytratil život a jakýkoliv smysl.

***

K čemu mi to bude? 

Legitimní otázka, na kterou nedovede nikdo z nás odpovědět, protože víme, že naprostá většina k ničemu.

A že to, co je v životě skutečně potřeba, budeme pracně dohánět později, protože ve školách se to neučí.

Nevím, jak dlouho to ještě bude trvat, ale cítím, že pod povrchem to vře.

Nečekejme změnu od systému, systém není živý, nemá schopnost seberegulace. Běží pouze v energii strachu. Studenti se bojí chyby, učitelé se bojí, že se jejich studenti nedostanou na školy, rodiče se bojí, co se s jejich dětmi stane, když nebudou mít ten správný papír.

A tak jen tvořím prostor, aby zůstalo jen to, co je v souladu se životem, co je živé, živoucí, skutečně smysluplné.

A obdivuju děti za jejich odvahu.

Nenechám je v tom.