Dnes mám narozeniny...

... a celý svět čeká, co se stane zítra.

S čím Putin přijde, co řekne, co odpálí, co zmáčkne.

Člověk by řekl, zda je vůbec co slavit, když nevíme dne ani hodiny.

A já říkám, že slavit budu, a to pořádně, celý den.

***

Před mnoha lety jsem v rámci terapeutického výcviku Cesta prošla seminářem Bez Ega, který pro mě svou transformační silou zůstává dosud nepřekonán.

Odjížděla jsem tam jako vitariánka, s vizí soběstačného, energeticky nezávislého domu.

Vrátila jsem se naprosto rozbitá, prázdná, v jakémsi vakuu, kde nebylo čeho se chytit, bez tvaru, bez formy a bez jakékoliv vize.

Jo, a jedla jsem všechno.

Co se na tom semináři stalo?

Odkryl se tam můj největší a nejhlubší strach, který byl natolik všudypřítomný, že jsem ho nebyla schopná vidět. Strach z třetí světové války. A já jsem ke svému zděšení a své hrůze nejen rozkryla, že celý můj dosavadní život byl přípravou na ni, ale že je taky naprosto iluzorní si myslet, že bych se na něco takového mohla jakkoliv připravit.

A ačkoliv mnoho lidí mého typu v této iluzi zůstává a žije přípravami na nejrůznější budoucí katastrofy, já jsem se této strategie v okamžik, kdy jsem pochopila, že vychází ze strachu a absolutní nedůvěry v Život, nadobro vzdala.

Vzdala jsem se plánů na dům, vzdala jsem se vitariánství, které mě mělo postupně přivést k žití z prány a možnosti přežít v nějakém budoucím koncentračním táboře.

Začala jsem se krůček po krůčku učit důvěřovat životu.

Dosycovat si absolutně chybějící pocit, že jsem ve vyživujícím, láskyplném a pečujícím prostředí, že jsem milována a ochraňována a mohu se životu zcela a bez ostražitosti odevzdat.

Celé roky jsem si sytila pocity bazální důvěry, vyplakávala osamělost a opuštěnost, procesovala strach a děs ze všech hrůz, které jsem měla uložené v paměti mých kostí, které se kdy staly a mohly by se stát znovu.

***

A teď je ta hrozba reálná a já tu stojím úplně klidná.

Dostala jsem se ve svém životě do bodu, že ohlédnu-li se zpět za svým životem, vidím, že byl krásný, plodný a naplněný. Nejsou tam temná místa, nevyslovená slova, neodpuštěné křivdy.

Tahle doba není snadná ani pro mne, však jsem to nedávno psala. Ale naučila jsem se žít to, co je, a měnit to na krásu a dobro. Jako alchymistka. 

A také vidím, že jedna velká životní etapa končí. Porodila a vychovala jsem tři úžasné děti. Obě dívky jsem doprovodila mezi ženy, předala jim lásku k ženství a jeho posvátnost a stahuji se do pozadí, kde je budu podporovat a milovat, ale moje hlavní úloha je skončena. Můj syn potřebuje vyrůst ve vědomého muže, a tak se jeho průvodcem bude více a více stávat můj muž. 

A já?

Já vstupuji do věku té nejhlubší proměny matky v královnu.

Zvenčí k tomu nic nepotřebuji, ta proměna se děje uvnitř.

Dál budu prožívat to, co si prožít mám, a ve svém nitru to budu měnit na 

zlatou korunu.