Na našem webu používáme cookies.
Některé z nich jsou k fungování stránek nezbytné, ale o těch ostatních můžete rozhodnout sami.
Blog
Nemůžu s tím nic dělat
Tuhle větu jsem v mnoha obměnách slyšela poslední dny od mnoha lidí, s nimiž jsem mluvila o návratu dětí do škol bez podmínek. Ať už to byli rodiče, učitelé, vedení škol nebo zřizovatelé.
My jsme malí páni, rozhodují to ti nahoře a my s tím nic nezmůžeme.
Moc bych si přála, abychom se v téhle lži přestali navzájem utvrzovat. Domnívám se, že nám bere příliš mnoho naší osobní síly.
A moc bych si přála, abychom si navzájem začali říkat skutečnou pravdu. Například:
Nezajímá mě to.
Nesouhlasím s tím.
Nechci tomu dát svoji energii.
Bojím se, že bych přišel o místo.
Bojím se selhání nebo blamáže.
Bojím se, že v tom zůstanu sama.
A mnoho dalších skutečných pravd.
Všechny tyhle strachy i postoje jsou v naprostém pořádku. Nikdo není povinen dávat nám na naší cestě podporu.
A můžeme se ptát dál: K čemu potřebuji, aby za mnou stáli jiní? Čeho se bojím já, když se neodvážím ozvat sám za sebe? Proč se potřebuji ohlížet na to, jak to udělají ostatní?
Domnívám se, že tato doba nás přišla učit o osobní zodpovědnosti a síle. Naší vlastní cestě, kterou si volíme podle toho, s čím jsme uvnitř sebe v souladu. Ať jsme úplně sami, nebo za námi stojí početný dav.
Tak nám moc přeji, abychom tuhle příležitost nepropásli. Myslím, že kdo má oči, vidí, že odevzdávat svoji sílu těm nejztracenějším a nejustrašenějším už opravdu nemá smysl.
Všechno je v pohybu, svět se mění.
Buďme tou změnou.
PS: No dobře, to jsem ukradla Gándhímu. A je to patetické. Ale jako závěr dobré, ne? 