Není chrám jako chrám

Život má své velice neotřelé způsoby, jakými nás vede. A ačkoli se může zdát, že rosteme, zrajeme a stárneme, ve skutečnosti naše cesta vede směrem dovnitř.  Přinejmenším pokud neklademe příliš velký odpor. :-)

A já jsem vycítila, že se mnou si Život hraje takovou hru, v níž mi nejhlubší pochopení, odhalení a životní lekce balí do těch nejbanálnějších životních situací. Je to obrovská zábava a taky je to poměrně levné, rozhodně ušetřím peníze za pobyty v indických ášramech a čas, který bych jinak proseděla v meditacích. :-)

Někdy ale co je moc, to je moc. Jako tenkrát…

Mudrcové všech dob tvrdí, že hledat Pravdu a Pokoj kdekoli jinde než uvnitř sebe, je bláznovství. Jako hledat náhrdelník, který máme stále na krku. Že osvícení je stále tady, na dosah ruky, ale my ho nevidíme, protože je tak zjevné, že mu nevěnujeme pozornost. Že Přítomný okamžik není žádný termín, žádný koncept, ale živoucí, moudrá a vědomá síla, kterou nevnímáme, protože jsme příliš pohlceni jednotlivostmi, předměty a vztahy. Osvícené bytosti všech dob nabádají, nehledejte vize, duchovní prožitky, výjimečné schopnosti. Hledejte to, co trvá, nepomíjí, je stále tady. Tam je i Pravda.

Nevím jak vy, ale já opravdu nesnáším nakupování. Hlavně ve velkých nákupních centrech. V místech, kde je tolik lidí, že musím měnit svoje tempo a směr své cesty, vyhýbat se a zastavovat, se necítím dobře. Můj muž mě většinou na nákupy nebere, protože tvrdí, že upadám do takové strnulosti, že přestávám reagovat, vnímat a většinou nic pořádného nekoupím. Malé obchůdky budiž pochváleny. :-)

A právě v jednom z nejrušnějších a nejméně sympatických obchoďáků v našem městě, v chrámu konzumu par excellence se odehrálo toto.

Vešli jsme s mužem dovnitř a blížili se k sekci ovoce a zelenina, když tu se najednou jakoby zastavil čas. Možná znáte ten pocit, když se díváte na takové ty obrázky mladé ženy a stařeny, nebo vázy a tváří z profilu, kde můžete vidět jen jeden z nich a ten druhý se stane pozadím. A když najednou spatříte ten druhý, který jste dosud neviděli, říkáte si, jak jsem ho mohla předtím nevidět. Přesně to se mi přihodilo v sekci ovoce zelenina. Najednou jsem vnímala, že to, co považujeme za „vzduch“, prázdnotu, ve které se manifestují různé osoby a předměty, je živé. Jako by pozadí vystoupilo do popředí a ačkoli jsem si byla vědomá všech lidí, kteří popocházeli sem a tam a dávali si do vozíčků to nebo ono, mnohem silněji jsem viděla, že jsou to jen dočasné formy, které se pohybují v něčem neměnném, co mi před očima zářilo jasným světlem. Zkrátka, poznala jsem, že prostor není pozadí, ale že je to Vědomí, Život sám, Boží přítomnost. A naprosto jasně jsem v tu chvíli vnímala, že stejný Život se dívá mýma očima, že sleduje sám sebe ve své mnohosti, ale že je ve skutečnosti Jedním.

A v tu chvíli skončilo moje hledání. Naprosto a beze zbytku jsem pochopila starozákonní Buď tichý a věz, že JÁ JSEM. A tisíckrát denně na to v rachotu naší civilizace zapomenu a tisíckrát denně se tam vracím. Stačí být tichý…

(2016)