Nový kratičký seriál o čase

Poslední dobou se mi v hlavě honí myšlenky o tom, jak je to vlastně s tím vědomým bytím v čase, prostoru a tady a teď.

Jak to ale všechno vmáčknout do pár vět, když se do toho má vejít Přítomnost i Věčnost a ještě to má dávat nějaký smysl?

Možná bude dobré si vše dávkovat po vteřinkách, minutách, epochách, aby nás ta věčnost nezahltila.

Začněme jen tak pomalinku a polehoučku, třeba tím, že si zvědomíme, že vlastně dovedeme vnímat čas ve dvou aspektech. Čas lineární, který se odvíjí od minulosti do budoucnosti, ve dnech, týdnech, měsících, schůzkách v kalendáři a pětiletých plánech nebo vision boardech. No a potom čas cyklický, který nejsnáze vnímáme v přírodním koloběhu, ale který je postřehnutelný třeba i v tradičním prožívání roku podle našich předků. Cyklicky se nám ale opakují také určité osobní životní zkušenosti – například zkušenost s tím, že mě někdo opouští, zrazuje, ponižuje, ohrožuje. Kulisy se mění, ale základní scénář zůstává stále stejný. Někdy je cykličnost velmi dobře postřehnutelná, jindy nám trvá roky, než ji objevíme a pojmenujeme.

No a potom je tu taková vysoká škola času, která říká, že čas je psychologický fenomén a ve skutečnosti existuje pouze Přítomný okamžik, v němž se všechno zjevné odehrává.

To je ale pro většinu z nás těžko představitelné, a tak pro začátek zůstaňme alespoň u toho, že je prima rozšířit své vnímání času z pouhého sledu dní, týdnů a let také o čas cyklický. Jsem si totiž jistá, že se nám nemůže podařit žít skutečně vědomě, pokud nedovedeme vnímat oba časy současně. Teprve když začneme čas vnímat jako něco, co stále ubíhá dopředu a nejde vrátit, ale zároveň se opakovaně vrací, začneme si pokládat různé otázky.

Jaké?

Ty zase třeba příště. Na ty svoje ostatně přijdete určitě sami a klidně mi je můžete napsat do komentářů.

Můžeme třeba lépe porozumět tomu, proč se děti v téhle době více bojí a jak s nimi vědomě pracovat.

To je ostatně důvod tohoto obšírného úvodu a hned příště se na to podíváme, budete-li o to stát.