O dračích silách v zemi i v nás

Něco se změnilo. Všimla jsem si toho nejen já, ale i lidé kolem mě, se kterými jsem poslední dobou mluvila. Minulý týden se změnila nálada, energie. Bezstarostné léto je pryč a ve vzduchu je zvláštní tíže. Slunce nám ještě daruje mnoho slunečných dní, ale je v nich přimíchaná nostalgie ranních mlh a smutek brzkého stmívání.

Nejjasněji vnímám tuhle proměnu u dětí. Najednou se začnou bát chodit samy do pokojíčku, i když tam ještě není tma. Začnou se chovat jako utržené ze řetězu.

Nejsem žádným odborníkem antroposofem, ani mi ve všem antroposofický světonázor nesedí, ale způsob, jakým waldorfská pedagogika pracuje s rytmem roku a duševně-duchovními úkoly po celý rok, je pro mne fascinující. Touto dobou se v hlubinách země i našich vlastních začíná probouzet dračí síla. Zlo, temnota a stín v mnoha podobách. Přináší s sebou strach, deprese, agresi, smutek, vědomí konečnosti. Však to všichni známe, jak se nám nechce rozloučit s létem a přijmout blížící se podzimní plískanice a celodenní mlhy.

Na podzim pracuji s dětmi mnohem vědoměji než v létě, kdy je nechávám žít ve vší divokosti a svobodě. Podzim je totiž obdobím, kdy je třeba tříbit vůli, smysl pro dobro a spravedlnost. Daleko vědoměji s dětmi děláme rozhodnutí, která vedou k odvaze, statečnosti, dobru. Často mluvíme o archandělu Michaelovi a síle jeho meče, chodíme se dívat na jeden dům, kde je zobrazen svatý Jiří, jak krotí draka, čteme pohádky o rytířích a dracích a o tom, jak dobro zvítězí.

Začíná cesta zvenku dovnitř a naše malé děti potřebují s sebou odvážné průvodce, kteří se nebojí drakovi uvnitř sebe podívat do očí. Aby nás mohly držet pevně za ruku a pomalu zkoušet dělat to samé. Tak hodně odvahy!

(2017)