O křečcích a lidech

Dnes nevím jak našlapovat v tom zvláštním tématu, které se teprve poslední dobou probouzí k životu z mnoha desítek let trvajícího vyhnanství. Je v něm spousta strachu, bolesti a nevědomí.  A led, na kterém se budu pohybovat, je povážlivě tenký. Ale já to risknu a zkusím napsat otevřeně svůj dnešní prožitek.

Dnes večer nám zemřel náš křeček, první zvířátko, které jsme doma měli. První živá bytost, kterou oplakaly i naše děti, zvlášť nejstarší Eliška, která už jasně vnímala jeho ztrátu.

První reakci, kterou bylo vylekání nad jeho zuboženým stavem, rychle vystřídal pocit viny – dnes se kolem jeho klece motaly malé děti a je možné, že jsem ho neohlídala. Že jsem ho neochránila. Že jsem nedostála svému závazku, který jsem na sebe vzala, když jsme ho přizvali do své rodiny. Zvěrolékař nám okamžitě vzal naději, že by mu mohl jakkoli pomoci, a tak zbývalo jen sedět s tím ubohým tvorečkem v dlaních, počkat, až dodýchá, a splatit mu tak malým dílem radost, kterou nám svou přítomností přinášel.

Mladší děti ještě docela nerozuměly, co se vlastně děje, ale Eliška seděla vedle mě a plakala. A já jsem to malé bezvládné zvířátko držela v dlaních a velice brzy pochopila, co se ode mě žádá. Být. Být a neutéct. Být a neuhnout. Bylo to pro mě těžší, než se zdá – k utrpení zvířat jsem už od malička nesmírně citlivá. A pocit viny byl neúprosný… Přesto jsem byla a směřovala s umírajícím tělíčkem vstříc smrti. A zcela vědomě jsem tam vedla i Elišku. Dívaly jsme se Filipce do očí a najednou se Vědomí dívalo do očí Vědomí, Život sledoval sám sebe při jedné z mnoha proměn, vzniků a zániků. A já jsem nějak tušila, že tento moment nebyl důležitý jen pro mě, Elišku a křečka Filipku.

V jednu chvíli jsem pocítila úplně hmatatelný klid a pokoj. Vzápětí Filipka dodýchala.

Před dvěma lety jsme vyprovodili se svým mužem manželova tatínka. Byl to velký bojovník a jeho nemoc byla dlouhá a těžká zkouška nejen pro něj, ale pro celou jeho rodinu. Posledních několik dní jsme s manželem u něj střídavě spali a bděli a přitom zažívali nevyslovitelný mír a pokoj. Nikdy nezapomenu na tu majestátnost, která se linula celým bytem a o níž jsem slyšela mluvit lidi, kteří svoje umírající blízké také doprovázeli. Bylo to moje do té doby nejhlubší setkání s lidskou bytostí a na manželova milého tatínka vzpomínám s velkým vděkem a láskou.

A jakkoli jsou tyto situace nesrovnatelné, mám pocit, že jsem dnes zahlédla smrt jako takovou. Bez ohledu na to, jaká forma Života dotepe a zůstane odsouzena k postupnému zániku, není v tom krutost ani ošklivost. Je v tom hluboký, nepopsatelný mír. A moc bych nám přála, aby nám bylo toto dáno poznat všem a aby se z doprovázení umírajících stala největší životní pocta. Protože nic jiného to ve skutečnosti není.

PS: Milý dědečku, věřím, že tam na Věčnosti jste velkorysí a že mi odpustíte tu paralelu s Filipkou. Máme Vás rádi. :)

(2015)