O oknech a mouchách

S počínajícím podzimem začínají mouchy bzučet u oken víc a víc. Okno je často pootevřené a mouchy přesto tvrdošíjně útočí na neprorazitelné sklo, dokud je vysílení nepřevrátí na záda.

Když se jim snažím pomoct ven, protože na rozdíl od nich mám odstup a prostor k úniku vidím, brání se ještě zarytěji a stále bezesmyslně nalétávají do stejně zarputilé skleněné tabulky.

Někdy si říkám, že jsou jako my lidé. Snažíme se, dokud nepadneme únavou, bojujeme ze všech sil proti nepřízni osudu a různým dalším příkořím, a přitom jsme si vůbec nevšimli, že nás prst prozřetelnosti posouvá někam jinam. Někam, kde je pro nás ukryto štěstí, svoboda, naplnění. Ale protože TAM to neznáme, držíme se všech svých domnělých jistot, ve kterých nám sice není až tak moc dobře, ale aspoň jsme ve svém a trochu to tam známe. Co na tom, že se někdy náš život podobá bušení do studené okenní tabule…

A tak často až když ležíme na lopatkách a svůj boj vzdáme, necháme se dostrkat Životem tam, kde máme doopravdy být. A stojí to za to – nedívat se na barevný svět skrze bezpečnou, avšak izolující okenní tabuli, ale být plně ponořen do světa, který je nepředvídatelný, nevypočitatelný, nepojistitelný, vášnivý a dobrodružný…