O různých iluzích, zrcadlech a průhledech

Některé věci člověku docházejí postupně, některé si neuvědomí nikdy a někdy se pořádně, ale pořádně splete. To proto, že se na svět díváme malinkým divadelním kukátkem a myslíme si přitom, že vidíme objektivní realitu.

Nevím, do které skupiny mám zařadit příběh naší Haničky a Vašíka. Posuďte sami…

Skoro okamžitě, když se Hanička narodila, jsem začala vnímat, že kolem mě krouží ještě jedna duše, která by chtěla přijít na svět. My jsme už ale dvě děti měli a můj muž se na případného třetího potomka díval velmi skepticky, ne-li přímo se zděšením. Já si ale nemohla pomoct, vlastně jsem ani moc nenaléhala, protože jsem věděla, že miminko prostě přijde. Hanička mezitím moc neprospívala, odmítala jíst a na konci prvního roku měla zoufalých 6 kg. Zhruba v té době můj muž bez velkého boje kapituloval, ještě tentýž měsíc jsem otěhotněla a za obligátních 9 měsíců na svět přišel svým svérázným způsobem Vašík. Haničce se vlil život do žil a za další rok se už honili a běhali kolem mě jako dva medvídci. V té době ji Vašík dorostl a už šest let jsou stejně velicí.

Tenkrát jsem si uvědomila, že Vašík se asi dobýval na svět ani ne tak kvůli mně, jako kvůli Haničce. Že k sobě nějakým způsobem patří. Oba spolu spí v posteli, chodí do školy, ven, mají společné kamarády, nesnášejí se a vzápětí se hned usmiřují, ačkoli je dělí celé dva roky.

Letos na dovolené jsme se na výstavě přestrojili za Leonarda da Vinci. A tam jsme si na poslední chvíli, než nám Vašík zmužní, uvědomili, že jsou téměř k nerozeznání. Nikdo z našich příbuzných je na první pohled správně neidentifikoval.

Tak nevím, jestli si něco namlouváme, nebo jestli byli rozděleni, aby se zase spojili, nicméně jsem moc ráda, že se Hanička Vašíka dočkala.

PS: Právě teď se spolu perou na gauči a Hanička mu zpívá: Vašíček, pašíček, má svého koníčka a je moc hodný/zlobivý/vulgární chlapeček.

PPS: Všechny varianty jsou správně. :-)