O síle manter

Vždycky jsem si říkala, co lidé na tom zpívání manter mají, vždyť je to otrava, zpívat do zblbnutí jeden verš. Rozuměla jsem, že je to způsob jak utišit svou mysl a ponořit se hlouběji a chválou Nejvyššího v nejrůznějších formách dosáhnout (třeba dočasné) blaženosti a poznání. Ale nic mi to neříkalo.

Potom jsem odjela na terapeutický kurz s Brandon Bays, která je velkou milovnicí manter. Vždycky říkala: „Jsem ochotna zpívat jakoukoli píseň, když zpívá o nejvyšším božství, ať už pochází z kterékoli duchovní tradice a kultury.“ No a tam jsem pochopila a zpívání manter propadla. Deset patnáct minut u jedné mantry není žádná doba, když je zpívána skupinou lidí v tom správném naladění.

Dobře si vzpomínám na okamžik, kdy ode mě navždy odpadla budoucnost a minulost a zůstala jen čirá přítomnost. Byl to jeden z nejmocnějších zážitků v mém životě a odehrál se – jako vždy v mém životě – naprosto banálně, u žehlicího prkna. :-) Žehlila jsem asi tunu prádla a k tomu si pustila nádhernou píseň od Snatam Kaur By Thy Grace.

Zpívala jsem a zpívala, snad třicetkrát. Moc nám to se Snatam ladilo, hlasy se nám různě proplétaly a já úplně zapomněla, že žehlím. Najednou mnou jako blesk projela vlna poznání. Kdo někdy něco takového prožil, ví, že je to slovy nesdělitelné. Slova seberou veškeré kouzlo okamžiku, kdy k poznání a pochopení dojde nejen mysl, ale každá buňka se otřese a nic potom už není jako dřív…

To poznání bylo banální a prosté a já ho za život slyšela snad tisíckrát – JSEM, KTERÝ JSEM. Ale najednou se pro mne a ve mně rozkrylo, co všechno to vlastně znamená. Najednou bylo úplně jasně chápáno, že všechno je přesně, jak má být. Jsem, který jsem. I nedokonalý člověk, který má pocit, že se musí ještě mnoho učit. I špatný den. I nemoc. I smrt. Není kde jinde hledat. Není na co čekat. Je možné žít v Poznání, a přitom být úplně a naprosto nedokonalý jako člověk. Není spásy v budoucnosti, ale jen TEĎ. Jsem, který jsem, tady a teď. V tom je největší síla a přístup k ní je tak snadný, že to naše mysl nedovede pochopit. A proto hledá a vymýšlí si všemožné podmínky, že k ní přeci vede dlouhá duchovní cesta s mnoha překážkami a je potřeba se stále zdokonalovat a růst a splnit ještě tu a tu podmínku a pak už TO konečně přijde.

Ten den jsem plakala a smála se a zase plakala štěstím a taky soucitem nad sebou i všemi, kdo se nechali chytit do pasti psychologického času s vykoupením někdy v zářné budoucnosti. A už nebylo možné této iluzi uvěřit, koncept psychologického času se rozpadl v prach, protože nikdy ve skutečnosti neexistoval.