O smrti

Velice pozorně a s velkou pokorou sleduji proces, který už na celé měsíce zachvátil celý svět.

Rozumím jen málu z toho, daří se mi nahlédnout jen sem tam střípek, ale jedna věc je pro mě fascinující.

Jak velkou roli v tomto procesu má strach ze smrti a její absolutní popření.

Neustále slýchám slova o zbytečných smrtích, předčasných smrtích a bezohledných lidech, kteří je svým neohleduplným chováním dopouštějí.

Vím, že teď mnozí z vás se mnou nebudou souhlasit. Můžeme to tedy vzít jako test toho, zda v této polarizované společnosti dokážeme komunikovat i napříč různorodým názorům.

Nejprve bych ráda předeslala, že mám astma a v žádném případě se nepovažuji za bezrizikového člověka. Vím, jaké to je, bojovat o každý nádech. Přesto mě právě vědomí, že nemusím případný covid přežít, vede ke zcela jinému chování než hermetickému uzavření, frenetické desinfekci a strachu z lidí.

Naopak.

Vědomí, že mám-li umřít, umřu, mě vede úplně jinou cestou:

• Prožít každý den v jeho plnosti, blízkosti a napojení na svět, lidi v něm a život, který je v tom všem.
• Nic neodkládat – nečekat, co bude až… Dělat práci, která mě naplňuje, okamžitě řešit všechny konflikty, dávat najevo lásku svým blízkým.
• Kromě práce a každodenních povinností prožívat denně něco jen pro radost. Nečekat na důchod, kterého se třeba ani nedožiju.

Memento mori je můj trvalý životní postoj už od 18 let, kdy jsem začala jako dobrovolnice jezdit do hospice, a smrt je tedy pro mne velmi jasně uchopitelná a do hloubky prožitá zkušenost.

Nevím, jestli je to mým veskrze pozitivním vztahem ke smrti nebo je to obecně téma pro terapeuty, nicméně téma vyrovnání se se smrtí jsem zažila ve stovkách případů. Potraty, mrtvě narozená miminka, smrt dětí, sebevraždy, smrt rodičů, milovaných prarodičů, ale i domácích mazlíčků.

Teď nebudu mluvit přísně vědecky, je to „pouhá“ zkušenost. Nicméně tak cenná, že velmi zásadně pomáhala zformovat můj vztah ke smrti. Lidé, kteří přicházejí na terapii, mají možnost si naposledy promluvit se zemřelým. Rozloučit se, vyslovit nevyslovené, prožít vinu, kterou na sebe kvůli jeho smrti vzali, a propustit ji, stejně jako případný vztek, který se vůči zemřelým přeci projevovat nesmí. NIKDY nikdo z těch zemřelých neřekl, že neměl zemřít. VŽDYCKY, skutečně vždycky a bez výjimky tito zemřelí, ať už jsou to děti a mladí dospělí, nebo staří lidé, říkají zhruba toto: „Nastal můj čas, není to ničí chyba. Mám se dobře. Ve skutečnosti jsem tak úplně neodešel/neodešla, jsem stále s vámi a pomáhám vám.“ Já vím, že to může být zbožné přání, nicméně ještě nikdy jsem neslyšela nic jiného.

Moc bych si přála, abychom život neměřili na dny, týdny, měsíce a roky. Abychom neposuzovali, kdo umřel brzy a jaká je to tragédie, nevyslovovali soudy o předčasné a zbytečné smrti.

Vidím až příliš mnoho životů, které nejsou životy, ale pouhým přežíváním. Čekáním na život nebo naopak na smrt. Kéž bychom měli odvahu k životu, abychom se pak nemuseli tak moc bát smrti.

Pokud zemřu mladá, neříkejte prosím, že to byla předčasná smrt.

Už teď totiž vím, že zemřu až po okraj naplněná.