O tajemných šroubcích aneb Jak je o nás postaráno

Včera jsem se jela s kamarádkou a našimi dětmi projet na kole. Na zpáteční cestě Elišce spadl řetěz. Zůstaly jsme pozadu, všichni ostatní nám ujeli a my jsme se na parkovišti mořily a snažily se ho nasadit zpátky.

Řekla jsem Elišce: Šlápni!

Myslela jsem tím: Chyť rukou šlapku a toč kolem.

Eliška plnou vahou šlápla na kolo a řetěz se zasekl hluboko mezi ozubené kolečko a plastový kryt a vůbec se nám nedařilo jej vytáhnout.

Tak to bývá s tím naším nejednoznačným vyjadřováním. :-)

V tu chvíli se vrátila moje kamarádka a kolo otočila vzhůru nohama. Něco mi s cinknutím spadlo k nohám. Rezavý šroubek bůhví odkud. Po chvilce pátrání jsme zjistily, že vypadl z držátka na pití.

Dál jsme se snažily řetěz vyprostit, ale řetěz držel a nebylo možné s ním hnout tam ani zpět.

Kamarádka poslala Elišku, aby zkusila donést nějaký kamínek nebo větvičku, které bychom použily jako páku, a mě najednou napadlo: Třeba ten vypadnutý šroubek není náhoda! Třeba jsme s nastalou komplikací rovnou dostaly i návod, jak ji vyřešit!

Eliška vsunula šroubek mezi kryt a kolečko a řetěz se začal pomalinku uvolňovat. Jeden článek po druhém jsme takhle vypáčily a za chvilku jsme mohli pokračovat v jízdě.

A pointa? Možná jste právě teď taky v takové zdánlivě bezvýchodné situaci. Zkuste se pořádně rozhlédnout kolem sebe, jestli vedle vás není někdo, kdo by se na situaci s vámi podíval z jiné perspektivy, tak jako když Jaruška otočila Eliščino kolo.

Možná vám díky tomu k nohám spadne řešení, které by jinak zůstalo skryté. Možná má v sobě každá situace obsažené rovnou i řešení, jen je třeba se na ni podívat z té správné strany!