O vážných nemocech

Poslední dobou za mnou přicházejí na terapii lidé trpící rakovinou. Přesto, nebo možná právě proto, že si uvědomuji jak vážná je to nemoc, mám tyto lidi ve své praxi nejraději.

Člověk, který ví, že nemá co ztratit, přestává hrát všechny obranné hry a je otevřený, naprosto připravený být vystaven jakémukoli tématu, které během procesu Cesty vyvstane, čelit mu s odvahou i zranitelností a dávat si svůj život pomalu do pořádku. Nikdy nikomu nemohu slíbit, že ho Cesta z rakoviny vyléčí. Neznám Boží plány, jsem jen dočasným průvodcem duše, která hledá uzdravení, ulehčení od těžké situace, ve které žije a kterou dosud nedovedla opustit ani odpustit.

Když jsem se před mnoha lety začala probouzet jako duchovní bytost, můj učitel řekl větu, kterou jsem opravdu uslyšela: „Zemři, dokud žiješ.“ Je to věta stará jako duchovní hledání samo a velice přesný návod k životu. Jsem si jistá, že každý z těch lidí, kteří za mnou přicházejí s reálnou vidinou smrti, před níž se nedá utéct tak, jako to dělá ve své nevědomosti celá naše civilizace, dobře vědí, co to znamená.

Znamená to především nenechávat dluhy. Žít každý den tak, aby za mnou nezůstala nevyřčená slova, nevyřešené vztahy. Přestat žít v nepravdě k sobě samému z jakéhokoli důvodu a bláhové iluzi, že to vydržím, že na nic jiného nemám nebo ze strachu, co by se stalo, kdybych pravdivě řekla, jak se cítím a co prožívám a zachovala se podle svého vnitřního pocitu. Přestat vinit svět z nespravedlnosti, krutosti, nedokonalosti a vnímat každou situaci právě jako příležitost prožít ji pravdivě. Možná nedokonale, možná s bolavým srdcem, ale pravdivě. A hledat, kde nejsem svobodná. Kde si vytvářím falešnou identitu, která mi bude stejně nejpozději v okamžiku smrti odebrána. Kde cítím připoutanost místo svobody. Neodkládat věci na později, ale také s pokorou přijímat to, že některé věci přicházejí a odcházejí, když je jejich čas.

Život s vědomím smrti není trest, je to požehnání. Je to dar. Ta stará věta má totiž pokračování: „Zemři, dokud žiješ, abys našla, co nikdy nezemře.“

Foto: Barbora Tomisová

Kéž bychom dokázali zemřít do té velkoleposti a nádhery dříve, než nás k tomu životní okolnosti donutí. Aby to byla naše svobodná vůle zjistit, před čím to vlastně jako civilizace tak moc utíkáme a jak je to pošetilé, protože my všichni, už od narození, trpíme smrtelnou chorobou zvanou život. A je velká škoda času utíkat před něčím, co je naprosto nevyhnutelné, když ho všichni máme tak málo … :-)

(2015)