Odpuštění

Myslím, že slova odpuštění a vyléčení jsou v zásadě synonyma. Není to asi tak jednoduché, že by každá nemoc mohla být vyléčená odpuštěním a opuštěním toho, co ji způsobilo, ale co my vlastně víme? Po všech těch tisících hodin terapeutické práce je víc a víc věcí, o kterých musím zkrátka říct, že o nich nic nevím. Možná je každá nemoc vyléčitelná, možná s námi některé mají zůstat po celý náš život a omezeními, která nám přinášejí, nás popostrkovat na místo, kde máme být, abychom dělali a žili, co máme dělat a žít.

Jestli jsem si ale něčím jistá, odpuštění je jedinou skutečnou cestou ke svobodě. Pokud někomu, včetně sebe, nedokážeme odpustit, naše chování a prožívání nikdy nemůže být svobodné. Vždycky je v něm neurotický prvek, abychom nebyli jako on, strach, že budeme jako on, pýcha, že jsme lepší než on a sebemrskačství, když zjistíme, že se nám to všechno hatí tím nebo oním směrem. Nikdy se nikdo vnitřně neuzdravil tím, že přerušil kontakty, popřel svoji minulost, zatlačil vzpomínky hluboko do nevědomí. Nikdy se nic tady na světě neztratilo, jen se s tím potlačeným potkáme o něco později, přeneseme ho na svoje děti a ještě zaplatíme cenu nejvyšší – životem se zavřeným srdcem a hlubokou osamělostí.

Někdy se nám ale v životě stalo něco moc těžkého, něco, co by děti prožívat neměly. Fyzické nebo psychické násilí, prožitek, že nás naši nejbližší neochrání, sexuální zneužití, opuštění, náhlá smrt. Takové věci nás provázejí celým životem a mohou být zdrojem obrovského utrpení po celý zbytek života. V takové situaci je jediným lékem opětovné prožití celého traumatu v bezpečném prostředí a následné odpuštění.

Je moc důležité, aby takový člověk věděl, že odpouštěním nepopírá vinu a selhání svých blízkých, že neodpouští jejich neomluvitelné chování. Každá dobrá léčebná metoda má způsoby, jak lidi propojit ve větší hloubce a přivést je k hlubšímu porozumění celé situaci. Zažila jsem lidi s těžkými osudy – ženu, kterou málem zabil její vlastní muž, ženu, která byla sexuálně obtěžovaná svým vlastním otcem a o několik let později i otčímem, ženu, kterou na mnoho měsíců bez vysvětlení opustila její matka, muže, jemuž se v dětství zastřelil otec… Když člověk odpustí takhle těžký osud, pohne to celým vesmírem, něco podstatného se uvolní a do zatuhlosti a uzavřenosti začne pomalu pronikat láska. A s každým dalším člověkem, který se jí odváží otevřít i přes bolavou zkušenost z dětství, se tahle možnost víc a víc otvírá i těm, kteří se doposud báli znovu si připomenout traumatické události svého života.

Před několika dny u mě na Cestě byla jedna moc zajímavá žena, která odpuštění formulovala tak krásně, že jsem ho přepsala pro sebe i ostatní pro inspiraci. Třeba někomu, kdo je uvnitř moc zraněný a rozzlobený, pomůže vykročit na cestu k vnitřnímu uzdravení:

Odpouštím ti. Neospravedlňuji, co se stalo, a neomlouvám tvoji nezodpovědnost, ale přijímám zodpovědnost, abych to samé neopakovala ve svém životě já.

A neopakovat bolestnou zkušenost z dětství, ale žít jako dospělý, zralý a sebe-vědomý člověk, v tom je skutečná svoboda.