Osobní vyznání

Moji milí, 

dnes půjdu s kůží na trh, protože za těmi krásnými a vzletnými frázemi, kterými vás zahrnuji, je toho mnoho odžito. Nejsou to jen slova opisovaná z líbivých ezo profilů, ale prožitek lidské bytosti se všemi jejími strachy a slabostmi.

Kdo z vás mě zná už déle, ví, že v průběhu let se ke mně přidalo ještě jméno Beáta. Beáta znamená blažená a můj život skutečně blažený byl. Nádherné rodinné vztahy, zdraví, práce snů, neskutečně krásná přátelství, vědomé dary, které jsem s radostí sdílela se světem, zahrádka s přáteli z bylinné říše. A vděčnost. Neutuchající vděčnost za to všechno.

To byl můj život až do března roku 2020. Sem tam nějaký proces, ale nic zásadního.

Předcházelo mu velké transformační období, jehož vyvrcholením bylo právě jméno Beáta. 

Myslela jsem si, že mám to nejhlavnější zpracováno a můj život se bude podobat pohádkovému: a žili šťastně až do smrti. Samozřejmě jsem věděla, že život přinese různé výzvy, ale s nimi jsem si jako terapeutka obklopená dalšími skvělými terapeuty samozřejmě dokázala poradit. Moje vize byla, že postupem času se více a více lidí stane vědomějšími ve všech oblastech života. Že proměníme školství, zdravotnictví, výživu a s ní související zemědělství, že více a více lidí bude dělat práci, která je baví a naplňuje, a naše planeta začne postupně vzkvétat, protože si budeme silněji a silněji uvědomovat, že je to naše Matka.

A pak přišel největší učitel mého života.

Moje první velké téma byl strach o přežití. Že nebudu schopná přispívat do rodinného rozpočtu. Že se budeme muset odstěhovat z pronajatého domečku. Že zpanikaříme a nebudeme mít co jíst. Že vůbec nejsme soběstační. Že bychom se měli okamžitě přestěhovat někam jinam, pěstovat brambory a chovat slepice. 

Prošla jsem si tím vším, otevřela téma hojnosti a dopsala knihu.

Druhé téma, které mě potkalo po roce opět na jaře, bylo uvědomění, že té své krásné vize se ve svém životě možná nikdy nedočkám. Aspoň nic z toho tomu neodpovídalo. Jednu krizi jsme řešili vytvořením desítek krizí dalších a uvědomělý přístup v nedohlednu. Zavřela jsem se do kokonu a čekala, že tam pobudu týdny. Namísto toho se téměř okamžitě ozval hlas: A dělala bys ve svém životě něco jinak, kdybys věděla, že ty sama se téhle své vize nedočkáš? Přišla okamžitá odpověď: Rozhodně ne. A kokon se otevřel, já vylétla ven a vydala knihu.

Ten nejhlubší strach na mě čekal tento podzim. Kdo zná enneagram, ví, že nic horšího si my, šestky, ani nedovedeme představit. Poprvé ve svém životě jsem si musela připustit, že ta moje vize se možná nikdy neuskuteční. Že žádný bůh neexistuje, svět nemá žádný smysl, je tu pouhý chaos a nemůžeme tedy počítat s tím, že z téhle situace vyleze bůhvíco dobrého.

Sedávala jsem s tím strachem celé dny. Věděla jsem, že je příliš silný a posvátný na to, abych s ním jakkoliv pracovala.

Jednou v noci to přišlo.

Ten strach mě prostoupil od hlavy až k patě. Poddala jsem se mu a on mnou ve vlnách procházel a já děkovala životu, že mě dostal do situace, kdy jsem si ho mohla prožít a v lásce jej propustit. Najednou se celé mé tělo v téhle lásce rozplynulo a zbyla jen ona. Láska.

A hluboký, posvátný klid a pocit bezpečí, který nemá nic společného s tím, co se děje ve vnějším světě.

Prožitek vlastní síly. 

A nepopsatelná blaženost.

Největší dar, který jsem mohla dostat.

Už nejsem Kateřina Beáta.

Už jsem Beáta Kateřina.