Paměť rodu jako pomocník na duchovní cestě

V naší rodině funguji jako archivář, sběratel, kronikář i léčitel našeho rodu. A hlavně milovník starých příběhů, památečních předmětů a všech těch neznámých předků, kteří díky vyprávěním, fotografiím a vzpomínkám vystupují z mlhy zapomnění a mění se v živé bytosti se svými bolestmi i radostmi a s nimiž je možné navázat vztah a navzájem si pomáhat.

Některé příběhy, které žijeme a kterým třeba tak úplně ve svém životě nerozumíme, se opakují v celém našem rodě nebo v několika posledních generacích a pokud známe osudy svých předků, v mapě našeho života, v níž jsme se třeba ztratili, se zaplní mnoho prázdných míst. Najednou poznáme sílu, která nás nutí vstupovat do stejných vzorců jako naše rodiče a prarodiče. Když známe jejich zkušenosti z dětství, porozumíme jejich chování v dospělosti a dovedeme je s větším soucitem a pochopením přijmout. A co je nejdůležitější – jakmile se z našich předků stanou živoucí osoby z masa a kostí, je možné s nimi navázat vztah.

Základním úkolem našeho života je narovnat vztahy se svými rodiči. Přijmout je takové, jací jsou, odpustit jim chyby, kterých se ve svém životě především vůči nám dopustili. Jedině tak se budeme moci vydat skutečně vlastní cestou a ne jen neurotickým odmítavým Nechci být jako můj otec či moje matka. Protože to je cesta bolesti a odmítání a boje, která skončí buď zjištěním, že se jim podobáme až strašidelně, nebo v duchu hlášky Rachel ze seriálu Přátelé: Tak jsem se snažila nebýt jako moje matka, že jsem si nevšimla, že jsem přesně jako můj otec.

Jakmile vyčistíme vztahy se svými rodiči, otevřou se dvě brány, které nám jinak zůstanou k naší velké škodě celý život zavřené. Jsou to brány k předkům našich rodičů. Tudy plyne obrovské množství energie a požehnání, oběma směry. My můžeme léčit staré bolesti celého rodu už jen tím, že se vyvazujeme ze starých karmických vzorců a odpouštíme, co má být odpuštěno. A naši předkové nám zase žehnají ve všem, co děláme. Oni žili svoje bolesti a trápení i proto, abychom my je nemuseli opakovat. Kdo někdy zažil nějakou hlubinnou terapii, ví, jak obrovská vlna lásky a podpory se šíří z dávných, pro většinu lidí neexistujících časoprostorů.

Když se zprůchodní tyto vazby, život je o tolik plnější a radostnější! Máme najednou tolik přátel, na které vzpomínáme a kteří nám v našem žití posílají požehnání. Těm všem můžeme svítit svíčkami, modlit se za ně, nechávat jim trochu jídla při svátečních příležitostech, prosit je o radu a pomoc.

A kromě toho se můžeme stát nástrojem toho, abychom svým potomkům zprostředkovali paměť našeho rodu. Jedna moje babička byla velká pisatelka. Napsala mnohastránkovou knihu vzpomínek. S mým mužem jsme ji přepsali a nechali ji svázat v několika vydáních. Moje druhá babička na psaní moc není, a tak jsem koupila knihu Babičko, vyprávěj a kdykoli je to možné, nechám ji vzpomínat a zapisuji její příběhy, vlepujeme společně staré fotky jejích předků, aby nebyli pro naše děti jen neznámými tvářemi na vybledlých fotografiích.

Vyzkoušejte taky najít cestu ke svým předkům. Je to dobrodružné, napínavé, někdy bolestné, ale vždycky očistné. Člověk si totiž vždycky uvědomí, že není na svoje starosti a trápení sám a možná dokonce, že jeho trápení ve srovnání s tím, co prožili jeho předkové, vlastně až taková tragédie není. A to je docela dobrý začátek …