Všimli jste si někdy, kolik vzkazů nám do dalšího života přináší způsob, jakým přicházíme na svět?
Že je sám o sobě návodem, jak tento život žít?
Určitě vás napadnou další příměry a pokud ano, sem s nimi. :-)
Pro mě je to namátkou toto:
- Do života se vstupuje po hlavě. Dobře, jde to i jinak, ale zůstaňme u příměru, jakým přichází na svět většina z nás. Žádná možnost krýt se rukama. Žádná možnost shrbit se. Pěkně po hlavě do neznáma. S tím samozřejmě přichází otázky, proč někdo vystrčí na svět nejdříve prdelku. :-) Z terapií vím, že důvodů je tolik, kolik je lidí, takže to stojí za samostatné pátrání. :-)
- Když přijde čas, je třeba jít, i když se neví kam. Zůstávat nebo se dokonce vracet je životu nebezpečné.
- Ve chvíli, kdy je třeba vyrazit na cestu, tato cesta ještě nemusí být otevřená, dokonce ani patrná. Otevírá se až tím, že se na cestu vydáme.
- Na cestě je přítomna síla, která nás vede a podporuje. Je však třeba se v důvěře uvolnit a odevzdat se jejímu působení.
- Život nevede po dálnici.
- Svou cestou musíme projít jen my sami.
- To, co nás čeká na druhém konci, si v kontextu našeho dosavadního života vůbec nedovedeme představit.
A proto je třeba, aby začal být porod opět vnímám jako posvátný proces.
Náš první otisk.
Setkání s naší vnitřní silou.
Se smrtí.
S odvahou i odevzdáním.
S podporou, hojností a bezpodmínečnou láskou.
Nepropásněme ho...
