Posvátná achymie

Někdy mám pocit, že moje duše je hodně, hodně moc stará. A myslím, že tentýž pocit mají i mí blízcí a ne vždy jsou z toho nadšení. Třeba když vzdychám u starých roubených domů s muškáty za okny a polorozpadlými ploty lemovanými slézem, topolovkou a diviznami. Když odmítám chodit do jakýchkoli obchodů, zábavních center a shopping parků. Když bych celou dovolenou nejradši strávila na dvou mezích a v přilehlých lesích, hlavně abychom nepotkali živáčka. Když pořád dokola jásám nad každou kytkou, kterou potkáme, a marně se pokouším svým nadšením nakazit ostatní.

Snažím se svoji starobylou duši trochu zmodernizovat, ale velmi zarputile se brání. Nechce se svléknout z dlouhé sukně, čím dál míň je ochotná nosit boty a odmítá technické vymoženosti, především chytrý telefon. Taky si nechce barvit vlasy, plácat na sebe různé serepetičky a nesnáší kolektivní sporty.

Znáte-li nádherný dokument o bylinkové Julietě, to je ideální představa stáří mé duše:

http://www.tarak.cz/bylinkova-julietta/

Jsou okamžiky, kdy se moje duše cítí v naprosto dokonalém středu. Kdy cítím, že je úplně a beze zbytku šťastná. Těžko se to popisuje, ale jsou to chvíle, kdy téměř z ničeho jakoby zázrakem vzniká NĚCO. Třeba z mouky a vody chléb, ze semínek rostliny a z bylin čaje, masti a tinktury.  A z ovčí vlny příze nebo dokonce boty…

Jen mýdlo, voda a ovčí rouno… 

Posvátné okamžiky proměny.

Lidství v samém počátku.

Tyhle chvíle dám za všechno bohatství světa…