Posvátný tanec mužství a ženství

Měla jsem za to, že jsem o mužsko-ženské rozdílnosti napsala dost, nicméně v noci jsem byla probuzena dalším vhledem s hlubší perspektivou. Tentokrát se mezi námi rozhořel lítý boj, protože mně se z vyhřáté postele nechtělo a mužsko-ženské polarity jsem měla tak akorát dost. Jako by nemohly nápady na blogové příspěvky přicházet v nějakou lidskou hodinu, no ne? Nakonec jsem to uhrála na remízu v podobě článku v brzkých ranních hodinách a tady tedy je.

Milí moji přátelé, kteří jste tak odolní a vytrvalí, že na facebooku čtete moje nesnesitelně dlouhé úvahy, které se na facebook vůbec, ale vůbec nehodí, a taky Vy, trochu skrytější, kteří chodíte na můj blog, dneska potřebuji Vaši pomoc. Mám pocit, že tyhle články jsou jen špičkou ledovce, který je ve skutečnosti latentní knihou.  To, co dneska napíšu, někde hluboko jasně cítím, ale nevím, jestli to je zkušenost obecně ženská, nebo jestli je jen moje osobní. Budete-li chtít, sdílejte se mnou – vnímáte to stejně? Podobně? Jinak?

Tak tedy, to, co mě v noci probudilo, byl obraz posvátného háje. Co se s nimi na počátku křesťanství stalo, všichni víme. A najednou se mi jako rubikova kostka poskládal celistvý obraz posvátného mužství a mužské spirituality a posvátného ženství a ženské spirituality.

Před časem jsem psala o tom, že většina duchovních praktik a přístupů vychází z mužského prostředí a daleko více odpovídá mužské spirituální energii. Zdá se, že muž potřebuje svoji obrovskou životní sílu ovládnout a zkrotit, produchovnit a transcendovat. Používá k tomu nejrůznější formy fyzických a duchovních cvičení, půsty, sebeovládání, vytváření odolnosti a vůle. Jeho duchovní cesta se podobá stoupání po žebříku výše a výše ke světlu. Je to velmi jangový přístup ke spiritualitě.

Pro pochopení ženské spirituální kvality vyjděme opět z milostného spojení, protože ve skutečnosti je milostný akt jedním z nejhlubších způsobů propojení obou polarit. Uvidíme, že zatímco pro muže se vše odehrává tak trochu „vně“ jeho tělo, samotné posvátné splynutí probíhá uvnitř těla ženského. Podobně uvnitř ženského těla vzniká nový, nádherný a dokonalý život. Z této podstaty se vrcholná ženská spiritualita nemůže odehrávat někde v duchovních výšinách, ale přímo v samém jádru materiálního světa. Na příkladu posvátného háje, jako místa s ženským charakterem spirituality, jsem naprosto jasně chápala, že úkolem muže je transcendovat hmotu, úkolem ženy je do hmoty plně vstoupit a produchovnit ji. Žena proto nepotřebuje jako spirituální praxi žádná cvičení vůle a odříkání. Potřebuje být otevřená, tvůrčí a spontánní a kreativitou, která je její podstatou, produchovňovat hmotu. Dotýkat se půdy v posvátném aktu setí a sklízení, dotýkat se mouky v posvátném aktu pečení chleba, dotýkat se vody, dětí, svého muže, sebe sama. Tvořit slovem, hlasem, hudbou, obrazem, vyšíváním, vyřezáváním, čímkoli, kam nás srdce a vášeň volá. Nořit se hlouběji a hlouběji do své posvátné tělesnosti a darů, které přináší, například intuice, citovosti, darů léčitelství a moudrých vhledů.

Takže – zatímco tady emancipovaně ťukám do notebooku, v kuchyni mi právě kyne chleba a odpočívá těsto na snídaňové lívance. Ne proto, že jsem žena, která zná svoji ženskou roli, a naplňuje ji, aby byl muž spokojený. Ale protože jsem žena, která zná svoji moc a sílu a využívá ji pro dobro všech. Posvátné mužství a ženství spolu tančí božský tanec, v našich nitrech i v našich vztazích. A kéž je ten tanec svobodný, radostný a naplněný!